Když krev nestačí: Příběh otce mezi dvěma ohni

„Táto, proč to děláš? Proč stojíš na její straně?“ Petrova slova mi zněla v uších ještě dlouho poté, co za sebou práskl dveřmi. Seděl jsem v kuchyni, ruce složené na stole, a díval se na prázdný hrnek od kávy. Venku pršelo, kapky bubnovaly do parapetu a já měl pocit, že se mi celý svět rozpadá pod rukama.

Petra jsem vychovával sám od chvíle, kdy nám jeho matka zemřela. Byli jsme na sebe vždycky napojení, alespoň jsem si to myslel. Když si přivedl Lenku, byl jsem rád. Byla tichá, skromná, nikdy si nestěžovala. Když se jim narodil malý Matěj, měl jsem pocit, že jsme zase rodina. Jenže pak přišla ta hádka. A další. A nakonec rozvod.

Petra to zlomilo. Začal pít, vymlouval se v práci, a když už přišel domů, jen křičel. Lenka se snažila držet pohromadě kvůli Matějovi, ale bylo vidět, že je na dně. Jednoho dne mi zavolala: „Pane Dragane, můžu u vás s Matějem pár dní zůstat? Petr nás vyhodil.“

Nezaváhal jsem ani vteřinu. „Samozřejmě, Lenko. Přijeďte hned.“

Od té chvíle se všechno změnilo. Petr mi volal opilý ve dvě ráno: „Zradil jsi mě! Ona tě manipuluje! Jsi můj otec, nebo její?“ Snažil jsem se mu vysvětlit, že jde hlavně o Matěje, že dítě nemůže za jejich spory. Ale Petr mě neposlouchal.

Lenka byla vděčná za každý den klidu. Pomáhal jsem jí s Matějem, vodil ho do školky, četl mu pohádky před spaním. Viděl jsem, jak se pomalu vrací do života. Jednou večer jsme seděli u stolu a ona tiše řekla: „Nevím, co bych bez vás dělala.“

Ale sousedi začali šeptat. „Vidělas to? Dragan si nastěhoval bývalou snachu…“ V obchodě na mě koukali skrz prsty. Moje sestra Jana mi volala: „Dragane, co to vyvádíš? Lidi si budou myslet bůhvíco.“

Jenže já věděl své. Viděl jsem Matěje, jak se směje, když spolu stavíme vláčky. Viděl jsem Lenku, jak poprvé po dlouhé době spí klidně celou noc.

Jednoho dne přišel Petr. Byl střízlivý, ale v očích měl vztek. „Chci vidět Matěje,“ řekl tvrdě. Lenka byla nervózní, ale pustila ho dovnitř. Seděli jsme všichni v obýváku a napětí by se dalo krájet.

„Proč jsi tady?“ zeptal se Petr Lenky.

„Protože jsme neměli kam jít,“ odpověděla tiše.

„A ty,“ obrátil se na mě, „ty jsi mi nikdy nevěřil! Vždycky jsi byl na její straně!“

„Petře,“ řekl jsem klidně, „nejde o strany. Jde o Matěje. Potřebuje oba rodiče a klidné prostředí.“

Petr vstal a začal křičet: „Jsi slaboch! Zradil jsi mě! Už tě nechci nikdy vidět!“ Odešel a od té doby se mnou nemluví.

Byly dny, kdy jsem seděl u okna a přemýšlel, jestli jsem udělal správně. Všichni kolem mě odsuzovali – rodina, sousedi i vlastní syn. Ale když jsem viděl Matěje spokojeného a Lenku klidnou, věděl jsem, že bych to udělal znovu.

Jednou večer přišla Lenka do kuchyně a položila mi ruku na rameno: „Dragane, vím, že to pro vás není lehké. Ale díky vám máme domov.“

Podíval jsem se na ni a cítil slzy v očích. „Někdy nevím, jestli je krev opravdu silnější než lidskost,“ řekl jsem tiše.

Dnes je to už rok od chvíle, kdy Petr odešel. Občas ho vídám ve městě – nepozdraví mě. Matěj roste a ptá se po tátovi čím dál častěji. Lenka si našla práci a pomalu staví nový život.

Každý večer si kladu stejnou otázku: Udělal jsem správně? Je lepší držet s rodinou za každou cenu, nebo dát přednost tomu, co je správné? Co byste udělali vy na mém místě?