Když jsem náhodou přečetla deník své dcery: Nic už nebylo jako dřív

„Mami, proč jsi mi to udělala?“ ozvalo se za mnou, když jsem s očima plnýma slz zavírala dveře bytu své dcery. V jedné ruce jsem svírala tašku s oblečením, v druhé pytel s knížkami pro vnuka, které jsem měla „na chvíli pohlídat“. Ale tentokrát mi nikdo nenabídl, abych zůstala přes noc. Ani obyčejné „mami, posaď se“ nepadlo. Poprvé v životě jsem cítila, že už nejsem vítaná.

Všechno to začalo tak nevinně. Byla jsem u Jitky doma, protože ona musela na rychlou poradu do práce a já měla pohlídat malého Tomáška. Když usnul, chtěla jsem uklidit jeho hračky a na stole jsem zahlédla malý modrý sešit. Myslela jsem si, že je to jeho kreslící blok, ale když jsem ho otevřela, uviděla jsem první řádky: „Dneska mě máma zase zklamala.“ Srdce mi poskočilo. Ten deník nebyl Tomáškův. Patřil mé dceři.

Vím, že jsem neměla číst dál. Ale něco mě nutilo pokračovat. Každé slovo mě bodalo do srdce. „Mám pocit, že mě nikdy neposlouchá. Vždycky ví všechno líp. Když jí řeknu, že něco nezvládám, jen mávne rukou a řekne: ‚To přejde.‘ Ale co když to nepřejde?“ Četla jsem dál a dál. Bylo tam tolik bolesti, tolik nevyřčených výčitek. „Někdy si přeju, aby tu nebyla. Abych mohla dýchat.“

Zavřela jsem deník a ruce se mi třásly. Najednou mi došlo, že všechno, co jsem dělala z lásky, ona vnímala jako tlak. Že moje rady byly pro ni břemenem. Že moje starost byla pro ni dusivá.

Když Jitka přišla domů, snažila jsem se chovat normálně. Ale ona si všimla, že něco není v pořádku. „Mami, jsi v pohodě?“ zeptala se opatrně. Jenže já nedokázala lhát. „Jitko… já… přečetla jsem tvůj deník.“

Chvíli bylo ticho. Pak její tvář ztvrdla. „Jak jsi mohla? To je moje soukromí!“ křičela na mě poprvé v životě tak, že se Tomášek probudil a začal plakat. Snažila jsem se jí vysvětlit, že to byla nehoda, že jsem nechtěla… Ale ona mě už neposlouchala.

„Vždycky musíš všechno vědět! Nikdy mi nedáš prostor!“ vybuchla a slzy jí tekly po tváři. „Víš vůbec, jaké to je žít s pocitem, že nikdy nejsi dost dobrá?“

Stála jsem tam jako opařená. Vždyť já chtěla jen to nejlepší! Vždyť jsem se snažila být tou nejlepší mámou! Ale najednou mi došlo, že možná právě to byl ten problém.

Vzpomněla jsem si na své vlastní dětství v paneláku na Jižním Městě. Moje máma byla přísná a nikdy mě nepochválila. Já si slíbila, že budu jiná – že budu svým dětem oporou. Ale možná jsem místo toho byla jen další zdroj tlaku.

Doma jsem nemohla spát. Přemítala jsem nad každým slovem z deníku i nad tím, co mi Jitka řekla do očí. Začala jsem si všímat věcí, které mi dřív připadaly normální: jak jí radím s výchovou Tomáška, jak kritizuji jejího manžela Petra za to, že málo pomáhá doma, jak jí připomínám, že by měla víc šetřit…

Dny plynuly a Jitka mi nevolala. Ani já jí nepsala. Bylo mi trapně a zároveň mě sžírala bolest z toho, jak jsme se odcizily.

Jednoho dne mi zavolal Petr: „Maminko, Jitka je pořád smutná. Nechcete přijít na kafe? Třeba byste si mohly promluvit.“

Šla jsem tam s těžkým srdcem. Jitka seděla u stolu a dívala se z okna. Tomášek si hrál na koberci.

„Jitko… omlouvám se,“ začala jsem tiše. „Neměla jsem číst tvůj deník. Ale hlavně… neměla jsem tě tolik dusit.“

Chvíli mlčela a pak řekla: „Já vím, že jsi to myslela dobře. Ale potřebuju víc prostoru. Potřebuju vědět, že mi věříš.“

Seděly jsme tam dlouho a povídaly si o všem – o jejím strachu z mateřství, o tom, jak se bojí selhat, o tom, jak ji někdy děsí moje očekávání.

Od té doby se snažím být jiná. Nevolám jí každý den s radami. Když potřebuje pomoct, čekám, až si o ni řekne sama.

Ale někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Kde je ta hranice mezi láskou a kontrolou? Jak poznat, kdy už pomáhám moc? A dá se vůbec napravit důvěra jednou zlomená?

Možná nejsem jediná máma v Česku, která tohle řeší… Jak jste to zvládli vy?