Co teď? Můj syn si vybral nejhorší možnost: První setkání s jeho budoucím tchánem mi změnilo život

„Mami, prosím tě, chovej se normálně. Je to pro mě důležité,“ šeptal mi Petr, když jsme stáli před dveřmi panelákového bytu na Proseku. V ruce jsem svírala lahev vína a v hlavě mi běžely všechny možné scénáře, jak tohle první setkání s rodinou jeho snoubenky dopadne. Snažila jsem se usmát, ale v břiše mi ležela těžká kámen nejistoty.

Dveře otevřela drobná žena s unavenýma očima – paní Novotná. „Dobrý večer, pojďte dál,“ řekla tiše a ustoupila stranou. V bytě voněla smažená cibule a něco, co mělo být asi guláš. Petr se hned rozběhl za svou Lenkou a já zůstala stát v předsíni, kde na mě zpoza dveří obýváku upřeně hleděl muž s rudým obličejem a sklenicí v ruce.

„Tak to jste vy, maminka toho našeho génia,“ zahalekal pan Novotný a mávl na mě sklenicí, ze které cákla slivovice na koberec. „Pojďte dál, nebojte se! U nás se pije na uvítanou!“

Cítila jsem, jak se mi stáhlo hrdlo. Vždycky jsem si představovala, že až Petr najde tu pravou, budeme se s její rodinou scházet na chalupě, grilovat a smát se. Ne že budu stát v panelákovém bytě naproti opilému muži, který sotva stojí na nohou.

„Děkuji, já si dám až později,“ odmítla jsem nabídnutou skleničku a snažila se zachovat klid. Paní Novotná mi věnovala omluvný pohled a rychle zmizela v kuchyni. Petr s Lenkou si nevšímali ničeho – byli ponoření do svých plánů na svatbu a smáli se nad fotkami z dětství.

Večeře byla rozpačitá. Pan Novotný neustále naléval sobě i ostatním, vyprávěl hlasité historky z mládí a několikrát si neodpustil poznámky o tom, jak je dneska těžké najít pořádnou ženskou. Lenka se tvářila provinile a Petr se snažil odvádět řeč jinam.

Když pan Novotný potřetí upustil vidličku na zem a začal zpívat „Ta naše písnička česká“, už jsem to nevydržela. Omluvila jsem se a šla na balkon. Tam jsem stála dlouhé minuty a přemýšlela, co mám dělat.

Petr za mnou přišel až po chvíli. „Mami, prosím tě, nedělej z toho drama. Lenka za to nemůže. Její táta je prostě… no, takový je pořád.“

„A to ti nevadí? Chceš opravdu spojit život s někým, kdo má takovou rodinu?“ vyhrkla jsem dřív, než jsem si to stihla rozmyslet.

Petr se na mě podíval s bolestí v očích. „Mami, já miluju Lenku. Nechci žít jejího tátu. Prosím tě, nekomplikuj to.“

Ten večer jsem domů jela tramvají sama. Hlavou mi vířily myšlenky: Co když bude mít Petr jednou děti? Co když budou muset jezdit k Novotným na návštěvy? Co když pan Novotný udělá nějakou ostudu na svatbě?

Doma jsem seděla v kuchyni a dívala se do tmy za oknem. Vzpomněla jsem si na svého otce – taky pil. Kolikrát jsem jako malá čekala za dveřmi, až přijde domů a bude zase křičet na mámu. Přísahala jsem si tehdy, že nikdy nedovolím, aby moje děti něco podobného zažily.

Ale teď? Mám právo zasahovat do života svého dospělého syna? Mám mu zakazovat lásku jen proto, že jeho budoucí tchán je alkoholik?

Další dny byly plné napětí. Petr byl odtažitý a Lenka mi psala omluvné zprávy. „Moc mě to mrzí, paní Dvořáková. Táta je nemocný… Snažíme se mu pomoct.“

Jednoho večera přišla Lenka k nám domů sama. Seděly jsme u čaje a ona mi poprvé otevřeně řekla: „Vím, že táta má problém. Ale já ho nemůžu opustit. Je to pořád můj táta.“

Viděla jsem v jejích očích stejný strach a smutek, jaký jsem znala z dětství. Najednou mi došlo, že ona je v tom stejně nevinně jako Petr.

Svatba se blížila a já byla čím dál nervóznější. Petr mě prosil: „Mami, prosím tě, buď tam pro mě. Ať se stane cokoliv.“

Den svatby byl jako zlý sen i krásný sen zároveň. Pan Novotný dorazil už ráno opilý a museli ho odvést domů ještě před obřadem. Lenka plakala v šatně a Petr byl bílý jako stěna.

Ale pak přišel okamžik, kdy si řekli ano – a já viděla v jejich očích opravdovou lásku.

Večer jsme seděli s Petrem na lavičce před kulturákem. „Mami,“ řekl tiše, „já vím, že jsi měla strach. Ale já chci žít svůj život podle sebe.“

Objala jsem ho a poprvé za dlouhou dobu jsem cítila klid.

Teď často přemýšlím: Udělala bych něco jinak? Měla jsem právo zasahovat? Nebo je lepší nechat děti dělat vlastní chyby?

Co byste udělali vy na mém místě? Má rodič právo chránit své dítě i za cenu bolesti? Nebo je lepší nechat je jít vlastní cestou?