Jmenuji se Lucie a po deseti letech, kdy můj bývalý manžel Tomáš ignoroval naši dceru Kláru, se najednou rozhodl, že chce být otcem. Musím čelit jeho náhlému zájmu a zároveň chránit naši dceru před zklamáním, které už jednou zažila. Příběh o ztraceném čase, rodinných konfliktech a otázce, zda je možné napravit minulost.
Šest let jsem se starala o babičku mého manžela, zatímco tchyně pracovala v Německu. Teď mám pocit, že jsem byla jen využitá a zrazená vlastní rodinou. Přemýšlím, jestli má vůbec smysl v tomhle manželství zůstávat.
Jsem Marie, 65letá vdova, která celý život žije v malém bytě v pražských Vršovicích. Můj syn Petr mě prosí, abych mu přenechala svůj byt, aby jeho rodina měla víc prostoru, ale já se bojím ztratit jediné místo, kde se cítím v bezpečí. Příběh o rodinných konfliktech, pocitu viny a hledání vlastního místa na sklonku života.
Před deseti lety mě opustil manžel, nechal mě samotnou se dvěma dětmi a srdcem plným bolesti. Teď se vrátil s prázdnýma rukama a prosí mě o odpuštění, ale já nevím, jestli to dokážu – a naše děti už ho nechtějí znát. V tomhle příběhu otevřeně sdílím své pochyby, vztek i lásku, která nikdy úplně nezmizela.
Jmenuji se Klára a celý život jsem bojovala s pocitem, že jsem pro svou matku byla vždycky až na druhém místě. Když se po letech objevila u mých dveří s prosbou o pomoc, musela jsem čelit nejen svým vzpomínkám, ale i otázce, co znamená být rodina. Příběh o odpuštění, zradě a hledání vlastního místa v životě.
Jsem Marie a celý život jsem žila klidně, až do chvíle, kdy se moje neteř rozhodla využít mé důvěry kvůli bytu. Příběh vypráví o tom, jak jsem byla postavena před těžkou volbu mezi rodinou a vlastním štěstím. Nakonec jsem musela čelit pravdě o tom, co pro některé lidi znamená rodina.
Jsem Alena a myslela jsem si, že po šedesátce mě čeká klidný život. Vše se změnilo, když se ke mně po rozvodu vrátila dcera Marta s malou Haničkou. Postupně jsem zjistila, že místo pomoci rodině jsem se stala služkou a sponzorkou – a musela jsem si položit otázku, kde jsou mé vlastní hranice.
Jmenuji se Jana a celý svůj dospělý život jsem bojovala s tím, že mě tchyně nikdy nepřijala. Po její smrti jsem poprvé slyšela od manžela slova, na která jsem čekala roky – že jsem měla pravdu. Tento příběh je o bolesti, mlčení a odvaze říct pravdu, i když je už pozdě.
Jmenuji se Alena a ve svých třiašedesáti letech jsem znovu pocítila, co znamená milovat. Po smrti manžela jsem zůstala sama, děti mě nechaly napospas samotě a já se musela naučit žít jinak. Když jsem se zamilovala do Jaroslava, všichni kolem mě to považovali za směšné a naivní – ale já vím, že láska nemá věk.
Po odchodu do důchodu jsem ztratila smysl života a pocit potřebnosti. Vzpomínám na svou práci knihovnice, na lidi, kteří mě obklopovali, a na to, jak těžké bylo najít nový směr. Dnes už vím, že věk není překážkou, ale cesta k novému začátku.
Celý život jsem žila pro své děti, vzdala jsem se svých snů a potřeb, abych jim zajistila lepší budoucnost. Teď, když jsou dospělé, cítím se odstrčená a slyším, že se nemám plést do jejich života. Přemýšlím, kde jsem udělala chybu a jestli má mateřská láska vůbec ještě místo v jejich světě.
Souhlasila jsem, že budu vyzvedávat vnoučata ze školy, protože jsem chtěla pomoci rodině. Místo krátkodobé výpomoci se z toho stala nekonečná povinnost, která mi vzala svobodu a přinesla napětí do vztahů s mým synem a snachou. Teď se ptám sama sebe, kde je hranice mezi pomocí a zneužíváním dobré vůle.
