Po pětadvaceti letech manželství jsem v telefonu svého muže objevila zprávy od jiné ženy. Všechno, co jsem považovala za jisté, se během pár minut zhroutilo a já musela čelit pravdě, kterou jsem si nikdy nepřipouštěla. Teď stojím před otázkou, zda lze po takové zradě ještě vůbec věřit a odpustit.
Jsem Marie, knihovnice z Brna, která celý život žila v klidu a samotě. Když mě má neteř Jana začala navštěvovat s nečekanou vřelostí, netušila jsem, že za tím stojí touha po mém bytě. Příběh o tom, jak mě rodina dokázala zradit a jak těžké je postavit se vlastní krvi.
Pracuji jako zdravotní sestra na neurologické rehabilitaci v Brně. Dnes jsem musela čelit těžké situaci, kdy si pro pacienta nikdo z rodiny nepřišel. V příběhu popisuji nejen boj o důstojnost pacienta, ale i vlastní vnitřní konflikt a otázky, které si kladu o lidské blízkosti a odpovědnosti.
První setkání s Johnovou matkou bylo katastrofální. Přestože jsem se snažila, její předsudky a ostrá slova mě zraňovala a rozdělovala naši rodinu. Nakonec jsem musela najít sílu postavit se za sebe i naši lásku.
Souhlasila jsem, aby u mě bratr chvíli bydlel. Rok utekl a on se stále nechystá odejít, zatímco já ztrácím pocit domova i sama sebe. Píšu o tom, jaké to je, když rodinná pomoc přeroste v dusivé břemeno.
Jmenuji se Halina, je mi 61 let a celý život jsem věřila, že rodina je to nejdůležitější. Vždy jsem byla ta, která pomáhala, zejména své mladší sestře Ivaně. Když jsem však jednou potřebovala pomoc já, zjistila jsem, jak křehké jsou naše rodinné vztahy.
Jmenuji se Jana a můj život se točí kolem neustálého napětí mezi tím, co bych chtěla pro svého syna, a tím, co nám dovolují moji bohatí tchánovci. Jejich okázalé dary a luxusní životní styl nám neustále připomínají, jak moc jsme odlišní. Nejvíc mě ale bolí, když vidím, jak se můj syn těší na hračky, které si nikdy nesmí odnést domů.
Jmenuji se Marie a už dva roky jsem neslyšela ani slovo od své dcery. Každý den přemýšlím, kde jsem udělala chybu a jestli je ještě šance, že se naše cesty znovu spojí. Samota mě tíží a blížící se sedmdesátiny mi připomínají, jak rychle čas utíká bez těch, které milujeme.
Dvacet let jsem žila s pocitem zrady a rozčarování po rozvodu s Petrem. Náhodné setkání na pražském nábřeží mi ale odhalilo tajemství, které obrátilo celý můj pohled na minulost naruby. Teď nevím, jestli mám být vděčná za pravdu, nebo litovat, že jsem ji vůbec poznala.
Celý život jsem věřila, že opravdové přátelství je bezpodmínečné. S Evou jsme byly nerozlučné, dokud jsem jí přestala být užitečná. Teď se ptám sama sebe, jestli jsem byla slepá, nebo jestli je tohle prostě realita lidských vztahů.
Jmenuji se Alena a žiju s manželem v malé vesnici na Vysočině. Jednoho večera mi dcera Jana oznámila, že se rozvádí a chce začít znovu sama, což otřáslo celou naší rodinou. Příběh o tom, jak těžké je pustit dítě do světa, i když už dávno není dítětem.
Jmenuji se Linda a celý život jsem věnovala svým třem dětem. Teď, když jsou dospělé a rozprchly se do světa, zůstala jsem v tichém bytě sama se svými vzpomínkami. Každý večer přemýšlím, kde se stala chyba, že už pro ně nejsem důležitá.
