Pracuji na neurologické rehabilitační jednotce, kde každý pacient musí být po propuštění vyzvednut někým z rodiny. Protože pacient je stále slabý a zapomnětlivý, často to padá na rodinné příslušníky. Nicméně, jsou chvíle, kdy pacient má rodinu, ale nikdo pro něj nechce přijít. To se stalo nedávno: Zavolala jsem sestře pacienta, který nám připomínal umělce – měl tetování, rozcuchané vlasy a
Žili jsme v domě, který potřeboval opravy, ale měli jsme finanční problémy a nemohli jsme si dovolit ho opravit. Ve dvaceti jsem se vdala a opustila své malé město.
Říká se, že závod je pro rychlé, ale oddaný voják ukázal, že někdy největší vítězství přichází z pomoci druhým. Když mladá dívka potřebovala povzbuzení, neváhal zpomalit a běžet vedle ní.
Bylo to všechno marné… Nikdy nebyla vdaná za Lukáše. Otěhotněla náhodou, ale nikdy se nerozhodla pro potrat. Žili odděleně, i když Lukáš nikdy
Zatímco mnoho lidí věří, že sourozenci se často nesnášejí, my s Kristiánem jsme byli jiní. Vždy na mě dával pozor, ale všechno se změnilo, když mi naši koupili dům.
Mám desetiletou dceru z prvního manželství a syna s mým současným manželem, kterému je nyní pět let. Rodina mého manžela je velká a tradice mé tchyně, která upřednostňuje jedno dítě, způsobuje napětí.
I v dnešním moderním světě se některé situace zdají jako návrat do feudálních časů. To byl případ Aleny. Její rodina byla malá: matka, starší sestra a ona sama. Život byl těžký, ale zvládaly to. Alena měla štěstí, když potkala laskavého a ambiciózního muže jménem Pavel. Nicméně Alena musela neustále vymýšlet způsoby, jak pomoci své rodině, často na úkor svého vlastního štěstí a štěstí svého manžela.
Naďa, novopečená matka, najala chůvu pro svou pětiměsíční dceru, Růženku. Přestože měla z chůvy špatný pocit, rozhodla se jí dát šanci. Naďa nainstalovala skryté kamery, aby mohla sledovat své dítě, a byla zděšena tím, co viděla, což ji přimělo okamžitě spěchat domů.
Pokud si můj syn vybral tak potřebnou a nešťastnou snoubenku, měl by si své problémy řešit sám. Týden před svatbou mi přinesla nějaké papíry a začala dělat návrhy.
Bylo mi teprve 23 let, když mě opustil můj manžel, a nechal mě samotnou vychovávat našeho malého syna, Jakuba. Jakubovi byly tehdy jen tři roky. Můj manžel odešel, protože nezvládal rodinné povinnosti – raději utrácel peníze za sebe a svou novou přítelkyni než za nás. Nyní, po letech, je můj vztah s Jakubem napjatý a jednoduchá žádost k mé snaše vedla k obviněním, že se snažím zničit jejich rodinu.
„Nebudu mít klid, dokud nebudeš sdílet svůj byt s bratrem.“ Můj bratr je prostě takový. Není ani tady, ani tam. A teď musím sdílet svůj byt s ním.
Absolvovala jsem vysokou školu a nečekaně získala práci v renomované firmě. Naučila jsem se tam všechno a postupně jsem stoupala po kariérním žebříčku. Petr také nastoupil do firmy přibližně ve stejnou dobu.
