Pohled do minulosti: „Viděl ji v kavárně, a byla cizinkou“

Tomáš seděl u svého obvyklého stolu v rohu rušné kavárny, popíjel kávu a procházel telefon. Bylo to typické sobotní ráno v centru Prahy, kde se vůně čerstvě uvařené kávy mísila s hovorem víkendových návštěvníků. Byl ztracený v myšlenkách, když ho upoutala známá postava.

Byla to Jana, jeho bývalá přítelkyně z vysoké školy. Vešla s takovým sebevědomím, že jako by rozsvítila celou místnost. Její vlasy byly upravené způsobem, jaký nikdy předtím neviděl, a její oblečení bylo elegantní a moderní. Vypadala, jako by patřila do módního časopisu, ne jako dívka z malého města, kterou kdysi znal.

Tomáš pocítil záchvěv nostalgie smíšený s lítostí. Jejich rozchod byl přátelský, ale vidět ji teď, tak živou a plnou života, v něm něco probudilo. Sledoval ji, jak si objednává nápoj, její smích zazníval při rozhovoru s baristou. Jako by si ho vůbec nevšimla.

Když se Jana otočila, aby si našla místo k sezení, jejich pohledy se na chvíli setkaly. Tomášovi poskočilo srdce, ale ona rychle odvrátila zrak, zdánlivě nezaujatá. Pocítil záchvěv zklamání, ale snažil se to přejít. Koneckonců, bylo to už několik let od jejich posledního rozhovoru.

Nemohl si pomoci a sledoval ji z dálky, jak se usadila u stolu na druhé straně místnosti. Byla ponořená do knihy, občas se zastavila, aby si usrkla ze svého latté. Tomáš si vzpomněl, jak ráda četla, často se ztrácela ve příbězích celé hodiny.

Kavárna se začala plnit a brzy už nebylo volné místo. Mladý muž přistoupil k Janinu stolu a gestem naznačil, zda si může přisednout. Usmála se vřele a přikývla, pozvala ho k sezení. Začali si povídat a Tomáš viděl, s jakou lehkostí spolu komunikují.

Žárlivost ho hlodala, když je sledoval smát se spolu. Přemýšlel, jestli je to její nový přítel nebo jen kamarád. Ať už to bylo jakkoli, bylo jasné, že Jana se posunula dál, zatímco on stále uvízl v minulosti.

Tomáš dopil svou kávu a rozhodl se odejít. Když vstal k odchodu, zachytil poslední pohled na Janu. Vypadala šťastně, opravdu šťastně, a to mu připomnělo, jak moc mu chyběla ta část její osobnosti.

Když vyšel z kavárny, nemohl setřást pocit prázdnoty, který se mu usadil na hrudi. Doufal v nějaké uzavření nebo alespoň uznání od ní, ale místo toho se cítil osamělejší než kdy jindy.

Setkání ho zanechalo s více otázkami než odpověďmi. Opravdu se tolik změnila, nebo to byla jen jeho představa? A proč ho tolik trápilo, že byla k jeho přítomnosti lhostejná?

Tomáš věděl, že musí nechat minulost za sebou a soustředit se na svůj vlastní život. Ale když kráčel po rušné ulici, nemohl si pomoci a přemýšlel o tom, co by mohlo být jinak, kdyby věci dopadly jinak.