„Ještě spíš? Je čas připravit snídani pro Honzu – Volala jeho máma: Sbalila jsem si všechny věci a prostě odešla. Jsem si jistá, že dospělého muže nezměníš“

Seznámili jsme se na narozeninové oslavě společného přítele v centru Prahy. Noc byla plná smíchu, hudby a cinkání skleniček. Honza mě zaujal téměř okamžitě. Byl vysoký, s okouzlujícím úsměvem a nakažlivým smíchem, který všechny kolem něj uklidňoval. Jak večer pokračoval, ponořili jsme se do rozhovoru, sdíleli příběhy a vtipy. Honza se zdál být zajímavým a vtipným společníkem, a já jsem vždy byla přitahována muži s dobrým smyslem pro humor.

Když večírek skončil, Honza si vyžádal moje telefonní číslo. Na chvíli jsem zaváhala, ale pak jsem se rozhodla mu ho dát. Bylo na něm něco, co mě přimělo chtít vědět víc. Opuštěla jsem večírek s rozechvělým srdcem, netrpělivě čekající na jeho zavolání.

Dny se změnily v týdny a právě když jsem téměř ztratila naději, zazvonil mi telefon. Byl to Honza. Ten večer jsme si povídali celé hodiny a brzy poté jsme začali chodit. Náš vztah rychle rozkvetl. Honza byl pozorný, starostlivý a vždy věděl, jak mě rozesmát. Trávili jsme víkendy objevováním města, zkoušením nových restaurací a užíváním si vzájemné společnosti.

Nicméně, jak čas plynul, začala jsem si všímat určitých věcí na Honzovi, které mě znepokojovaly. Byl neuvěřitelně blízký své matce, což samo o sobě nebyl problém, ale ukázalo se, že na ní spoléhá téměř ve všem. Každé ráno mu volala, aby ho probudila, připomněla mu snídani a dokonce mu prala prádlo.

Jednoho rána jsem se probudila na zvuk zvonícího Honzova telefonu. Byla to jeho matka. „Ještě spíš? Je čas připravit snídani pro Honzu,“ řekla. Nemohla jsem uvěřit tomu, co slyším. Honza byl dospělý muž, přesto stále závisel na své matce i v těch nejzákladnějších úkolech.

Snažila jsem se s Honzou o tom mluvit, ale on to odbyl s tím, že tak to prostě je. Neviděl na tom nic špatného. Začala jsem mít pocit, že chodím s dítětem spíše než s dospělým.

Poslední kapkou bylo jedno víkendové ráno, kdy jsme měli naplánovaný romantický výlet. Měli jsme odjet brzy ráno, ale Honza zaspal, protože mu matka nezavolala, aby ho probudila. Když se konečně probudil, choval se, jako by to nebyl žádný problém. Byla jsem rozzuřená.

Uvědomila jsem si tehdy, že to není život, který bych chtěla. Nemohla jsem být s někým, kdo nedokáže převzít odpovědnost za sebe samého. Sbalila jsem si všechny věci a prostě odešla. Když jsem odcházela ze dveří, cítila jsem směs úlevy a smutku. Věděla jsem, že dospělého muže, který se nechce změnit sám od sebe, nezměníš.

Když se ohlédnu zpět, nelituji svého rozhodnutí. Byla to těžká lekce, ale naučila mě důležitosti samostatnosti a zralosti ve vztahu. Někdy láska nestačí k překonání zásadních rozdílů v hodnotách a očekáváních.