„Vychovala jsem své děti sama, takže nikomu nic nedlužím: Postoj matky k rodinné podpoře“

Když jsem se stala matkou, věděla jsem, že to bude náročné, ale nikdy jsem si nepředstavovala, kolik toho budu muset zvládnout sama. Jmenuji se Jana a mám tři děti: Honzu, kterému je osm, Emu, které je pět, a malého Tomáška, kterému jsou teprve dva roky. Můj manžel pracuje dlouhé hodiny a většina rodičovských povinností leží na mých bedrech.

Minulý týden dostala Ema vysokou horečku a potřebovala urgentně k pediatrovi. Už jsem byla přetížená péčí o Tomáška a pomocí Honzovi s domácími úkoly. V momentě zoufalství jsem zavolala své matce s nadějí, že by mohla pohlídat Honzu na pár hodin, zatímco vezmu Emu k lékaři.

„Mami, můžeš prosím přijít a pohlídat Honzu? Ema má opravdu vysokou horečku a potřebuji ji vzít k pediatrovi,“ prosila jsem po telefonu.

Nastala pauza, než odpověděla. „Jano, dnes mám termín u kadeřníka. Čekala jsem na to týdny. Nemůžu to teď zrušit.“

Byla jsem ohromená. „Ale mami, je to nouzová situace. Ema je opravdu nemocná.“

„Je mi líto, Jano. Budeš si to muset vyřešit sama,“ řekla a zavěsila.

Pocítila jsem vlnu frustrace a smutku. Moje matka byla vždycky vzdálená, ale nikdy jsem si nemyslela, že by odmítla pomoci v nouzi. Když jsem vyrůstala, často mi připomínala, jak vychovala mě a mé sourozence bez jakékoli pomoci od své vlastní matky. Nosila to jako odznak cti, důkaz své síly a nezávislosti.

„Vychovala jsem vás děti úplně sama,“ říkávala. „Neměla jsem nikoho, na koho bych se mohla spolehnout, a zvládla jsem to.“

Teď se zdálo, že očekává, že udělám to samé. Ale časy byly jiné. Tlak moderního rodičovství byl obrovský a podpůrný systém, na který se mnoho rodin spoléhá, pro mě neexistoval.

Dokázala jsem dostat Emu k lékaři tím, že jsem vzala všechny tři děti s sebou. Bylo to chaotické, ale zvládli jsme to. Ema měla těžkou infekci ucha a potřebovala antibiotika. Lékař mě pochválil za to, jak dobře všechno zvládám sama, ale uvnitř jsem měla pocit, že se sotva držím pohromadě.

Tu noc, po uložení dětí do postele, jsem zavolala své nejlepší kamarádce Lence. Vždycky byla mým opěrným bodem, někým, kdo rozuměl výzvám mateřství.

„Lenko, už nevím co dělat,“ přiznala jsem se. „Moje máma dnes odmítla pomoci kvůli termínu u kadeřníka. Cítím se tak sama.“

Lenka si povzdechla. „Jano, víš přece, že tvoje máma byla vždycky taková. Pyšní se svou nezávislostí a očekává to samé od tebe. Ale není to fér.“

„Vím,“ řekla jsem se slzami v očích. „Ale někdy prostě potřebuji trochu pomoci.“

„Přemýšlela jsi o najmutí chůvy nebo o požádání některé z maminek v sousedství?“ navrhla Lenka.

„Přemýšlela jsem o tom, ale teď máme málo peněz,“ přiznala jsem. „A nesnáším pocit, že obtěžuji ostatní.“

„Nejsi obtížná, Jano. Děláš úžasnou práci s těmi dětmi. Ale musíš se také starat o sebe,“ připomněla mi Lenka.

Rozhovor s Lenkou mi trochu pomohl, ale realita zůstávala taková, že jsem byla většinou sama. Odmítnutí mé matky pomoci bylo jasným připomenutím toho, že ne na všechny se dá spolehnout, ani na rodinu.

Jak dny plynuly, snažila jsem se najít malé okamžiky odpočinku tam, kde to šlo. Rychlý šlofík, když Tomášek spal, nebo pár minut ticha po uložení dětí do postele. Ale tíha odpovědnosti nikdy úplně nezmizela.

Jednoho večera, když jsem ukládala Honzu do postele, podíval se na mě svými velkými hnědými očima a řekl: „Mami, jsi nejlepší maminka na světě.“

Jeho slova mi vykouzlila úsměv na tváři a slzu do oka. Navzdory výzvám a nedostatku podpory byly mé děti mým světem a jejich láska mi dodávala sílu.

Ale hluboko uvnitř jsem nemohla setřást pocit zášti vůči své matce. Její odmítnutí pomoci v mé době potřeby mi připadalo jako zrada. Vždycky byla tak hrdá na to, že nás vychovala sama, ale za jakou cenu? Zdálo se, že cyklus izolace a spoléhání se jen na sebe bude pokračovat.

Na konci jsem věděla, že musím najít způsob, jak se vymanit z tohoto vzorce. Kvůli svým dětem a své vlastní duševní pohodě jsem potřebovala vybudovat podpůrnou síť, i kdyby to znamenalo vystoupit ze své komfortní zóny a požádat o pomoc ostatní.

Ale prozatím, když jsem ležela v posteli vyčerpaná po dalším dlouhém dni sólového rodičovství, nemohla jsem si pomoct a cítila hluboký pocit osamělosti a frustrace. Cesta před námi se zdála dlouhá a nejistá, ale jedna věc byla jasná: nemohla jsem to všechno zvládnout sama navždy.