„Tento Rok Narozeniny Neslavím: Nemohu Si To Dovolit“
Seděla jsem u kuchyňského stolu a zírala na kalendář. Můj narozeninový den byl za týden, ale letos jsem se nemohla přinutit cítit nadšení. Účty se hromadily a můj bankovní účet byl téměř prázdný. Hluboce jsem si povzdechla, věděla jsem, že oslava narozenin nepřipadá v úvahu.
Moje kamarádky, Jana, Eva a Petra, byly mým opěrným bodem už roky. Seznámily jsme se na vysoké škole a od té doby jsme byly nerozlučné. Naše děti byly všechny přibližně stejně staré a často jsme si dělaly legraci, že je vychováváme společně. Ale letos bylo všechno jinak. Pandemie nás všechny tvrdě zasáhla a peníze byly pro všechny těsné.
Vzala jsem telefon a poslala skupinovou zprávu svým kamarádkám: „Ahoj holky, chtěla jsem vám jen říct, že letos nebudu slavit narozeniny. Nemohu si to dovolit. Doufám, že to chápete.“
Téměř okamžitě mi telefon začal vibrovat s odpověďmi.
Jana: „Ach ne! Jsi si jistá? Můžeme udělat něco malého.“
Eva: „Jo, můžeme se jen sejít u tebe doma. Není potřeba nic velkého.“
Petra: „Můžeme přinést jídlo a pití. Nemusíš se o nic starat.“
Oceňovala jsem jejich nabídky, ale věděla jsem, že i malá setkání by pro mě byla teď příliš. Odpověděla jsem: „Díky, holky, ale opravdu nemůžu. Možná příští rok.“
Týden se vlekl a můj narozeninový den se blížil. Snažila jsem se zaměstnat prací a péčí o děti, ale myšlenka na to, že strávím narozeniny sama, mě tížila. Ráno na mé narozeniny jsem se probudila do záplavy textových zpráv od mých kamarádek, které mi přály všechno nejlepší a posílaly virtuální objetí.
Usmála jsem se na jejich zprávy, ale pocit osamělosti mě neopouštěl. Rozhodla jsem se vzít děti do parku, abych se rozptýlila. Když jsme si hráli na houpačkách a skluzavkách, nemohla jsem si pomoct a myslela na to, jak odlišné jsou tyto narozeniny od předchozích let. Nebyly žádné balónky, žádný dort, žádný smích s přáteli.
Když jsme se vrátili domů, dala jsem děti spát a sedla si na gauč, prohlížejíc sociální sítě. Viděla jsem fotky oslav narozenin jiných lidí – usměvavé tváře, barevné dekorace a lahodně vypadající dorty. Bylo to jako rána do žaludku.
V tu chvíli mi zazvonil telefon. Byla to Jana.
„Ahoj,“ řekla tiše. „Jak to zvládáš?“
„Jsem v pořádku,“ odpověděla jsem, snažíc se znít vesele.
„Poslouchej,“ řekla váhavě. „Opravdu jsme ti dnes chtěly něco udělat. Můžeme ti alespoň přinést nějaké jídlo a dort? Nemusíš nic dělat.“
Na chvíli jsem zaváhala, ale pak souhlasila. „Dobře, ale jen to přineste. Není potřeba chodit dovnitř.“
O pár hodin později někdo zaklepal na dveře. Otevřela jsem je a našla tam Janu, Evu a Petru s taškami plnými jídla a malým dortem. Všechno mi předaly s velkými úsměvy.
„Všechno nejlepší,“ řekly jednohlasně.
„Děkuji,“ řekla jsem s pocitem slz v očích.
Rychle odešly, respektujíc mé přání nesetkávat se. Položila jsem jídlo na stůl a podívala se na dort. Byl to jednoduchý čokoládový dort s nápisem „Všechno nejlepší“ napsaným polevou. Zapálila jsem svíčku a něco si přála předtím, než jsem ji sfoukla.
Když jsem tam seděla a jedla sama, nemohla jsem si pomoct a cítila vděčnost za ohleduplnost mých kamarádek. Ale realita mé situace nade mnou stále visela jako temný mrak. Tento rok byl pro nás všechny těžký a nebylo jisté, kdy se věci zlepší.
Dokončila jsem jídlo a dala děti spát brzy ten večer. Když jsem ležela v posteli, přemýšlela jsem o tom, jak odlišný byl život dříve a jak moc mi chyběly ty bezstarostné dny. Moje kamarádky udělaly maximum pro to, aby mě udělaly šťastnou, ale tyto narozeniny byly ostrou připomínkou výzev, kterým jsme všichni čelili.
Možná příští rok bude lepší. Možná příští rok budeme moci slavit společně znovu. Ale prozatím mi nezbývalo nic jiného než doufat a držet se lásky a podpory mých kamarádek.