„Sbohem mé hvězdě: Pocta ztracené mentorce“

Přestěhování do Prahy byl splněný sen, ale zároveň i děsivý zážitek. Mrakodrapy se tyčily vysoko a ulice pulzovaly energií, která byla jak vzrušující, tak ohromující. Byla jsem dívka z malého města vržená do srdce metropole a cítila jsem se ztracená v moři lidí. To bylo, když jsem potkala Elišku.

Eliška byla přítelkyní mé tety, zkušená Pražačka, která ve městě žila přes tři desetiletí. Byla vším, čím jsem chtěla být: sebevědomá, chytrá a neochvějně laskavá. Když nás teta seznámila, Eliška mě bez váhání vzala pod svá křídla. Stala se mou mentorkou, průvodkyní a v mnoha ohledech mou druhou matkou.

Od našeho prvního setkání v útulné kavárně na Malé Straně Eliška vyzařovala teplo a moudrost. Sdílela příběhy o své vlastní cestě do města, příběhy o triumfech a neúspěších, které malovaly obraz odolnosti a odhodlání. Její smích byl nakažlivý a její rady vždy prosycené humorem a praktičností.

Eliška mě naučila, jak se orientovat v pražském metru, jak najít nejlepší trdelník ve městě a především jak stát pevně v městě, které nikdy nespí. Seznámila mě se svým okruhem přátel, živou skupinou umělců, spisovatelů a snílků, kteří mě přijali s otevřenou náručí. Díky Elišce jsem našla své místo v Praze.

Ale nebyly to jen praktické lekce, které dělaly Elišku tak výjimečnou. Byla to její neochvějná víra ve mne, která skutečně udělala rozdíl. Kdykoli jsem o sobě pochybovala nebo se cítila zahlcená výzvami městského života, Eliška byla tam s povzbudivými slovy. „Zvládneš to,“ říkávala s uklidňujícím úsměvem. „Jsi silnější, než si myslíš.“

Jak roky plynuly, naše pouto se prohlubovalo. Oslavovaly jsme spolu narozeniny a svátky, sdílely nespočet šálků kávy a svěřovaly si navzájem své naděje a obavy. Eliška se stala mou rodinou a zaplnila prázdnotu, o které jsem ani nevěděla, že existuje.

Pak přišel den, kdy se vše změnilo. Eliška náhle onemocněla a navzdory své silné vůli nedokázala překonat nemoc, která ji postihla. Její odchod zanechal v mém životě propast, kterou se zdálo nemožné zaplnit.

V týdnech po její smrti jsem bloudila městem cítíc se neukotvená. Ulice, kterými jsme spolu chodily, se zdály prázdnější bez její přítomnosti. Chyběl mi její smích, její vedení a její neochvějná podpora. Město, které kdysi působilo jako domov, se nyní zdálo cizí a chladné.

Když jsem se potýkala se svým smutkem, uvědomila jsem si, že Eliščiny lekce jsou stále se mnou. Její hlas mi zněl v hlavě během okamžiků pochybností a pobízel mě pokračovat dál. Ačkoli byla pryč, její duch žil dál v síle, kterou mi pomohla vypěstovat.

Život bez Elišky je nepopiratelně těžší. Svět je o něco méně jasný bez jejího světla. Ale jak pokračuji v navigaci výzev městského života, nesu její památku s sebou. Její odkaz je jedním z odolnosti a lásky, připomínkou toho, že i ve ztrátě můžeme najít sílu.