Nikdy bych to od rodičů nečekala: Řekli mi, ať se vrátím k manželovi a zavřeli mi dveře před nosem

Antonín a já jsme byli ženatí pět let a i když žádné manželství není dokonalé, to naše se zdálo být bouřlivější než většina. Naše hádky byly časté a intenzivní, často mě emocionálně vyčerpávaly. Jsem introvertka, což Antonín věděl, když si mě vzal, ale zdá se, že to se stalo bodem sporu v našem vztahu. Často mě obviňuje z přehánění nebo z toho, že jsem příliš citlivá, což jen přilévá olej do ohně.

Vždycky jsem si myslela, že ať se děje cokoliv, mohu se spolehnout na podporu a pochopení svých rodičů. Avšak události posledních měsíců tuto víru zničily, nechávajíce mě plout v bouřlivých vodách mého manželství s Antonínem téměř sama.

Moji rodiče, Radek a Jasmína, byli vždycky mým opěrným bodem. Nebo jsem si to alespoň myslela. Kdykoli jsme s Antonínem měli zvláště špatnou hádku, hledala jsem útočiště u nich, doufajíc v nějakou útěchu a radu. Ale častěji než ne, stáli na straně Antonína, opakujíc jeho názory na mou introvertní povahu a tendenci „dělat z komára velblouda“.

Poslední kapkou byla zvláště ošklivá hádka s Antonínem. Přišel domů z práce, už ve špatné náladě, a malý komentář, který jsem učinila o pozdní večeři, ho rozčílil. Hádka rychle eskalovala a v horku chvíle Antonín řekl něco, co mě hluboce zranilo. Cítíc se ztracená a sama, sbalila jsem malý kufr a vyrazila k rodičům, hledajíc útěchu.

Když jsem dorazila, přijetí, které jsem obdržela, bylo daleko od toho, co jsem očekávala. Místo toho, aby mě přijali s otevřenou náručí, moji rodiče poslouchali můj příběh s neschvalujícími zamračenými tvářemi. Když jsem dokončila, vyměnili si pohled, který jsem nemohla úplně rozluštit, než můj otec, Radek, promluvil.

„Avery, milujeme tě, ale myslíme, že je čas přestat utíkat od svých problémů. Antonín je tvůj manžel a musíš to s ním vyřešit. Nemůžeme dál podporovat toto chování.“

Šokovaná jsem se snažila argumentovat, vysvětlit, jak jsem zraněná, ale nechtěli to slyšet. Moje matka, Jasmína, dodala: „Musíš se naučit kompromisům a nenechat svou introvertní povahu stát v cestě tvému manželství.“

S tím mě jemně, ale pevně doprovodili zpět ke dveřím a zavřeli je za mnou. Stála jsem tam chvíli, šokovaná a se zlomeným srdcem. Místo, o kterém jsem si myslela, že mi vždy poskytne útočiště, mě právě odmítlo.

Vrátila jsem se k Antonínovi, ale věci se nezlepšily. Naše manželství pokračovalo v úpadku a můj vztah s rodiči zůstal napjatý. Cítila jsem se izolovaná, uvězněná mezi mužem, za kterého jsem se provdala, a rodinou, o které jsem si myslela, že mi bude vždy stát po boku. Nakonec jsem si uvědomila, že někdy podpora, kterou očekáváte, nemusí přijít z míst, odkud ji očekáváte, nechávajíc vás čelit vašim bitvám samotným.