Nevďačná tchyně, která všechno snědla a nezvedla ani prst

Před šesti měsíci, když Jana, moje tchyně, zmínila, že potřebuje místo k pobytu během renovace svého domu, můj manžel, Ondřej, a já jsme neváhali a otevřeli jsme jí naše dveře. Měli jsme volný pokoj a vždy jsem věřila v podporu rodiny v dobách potřeby. Co mělo být dočasným uspořádáním, se však pomalu proměnilo v noční můru, která prověřila hranice mé trpělivosti a štědrosti.

Na začátku byla Jana dokonalým hostem. Byla zdvořilá, chválila mé vaření a sdílela příběhy z Ondřejova dětství, které oživily naše večeře plné smíchu a zábavy. Ale jak týdny přecházely v měsíce, počáteční kouzlo vyprchalo a odhalilo stránku Jany, kterou jsem nečekala.

Začalo to malými věcmi. Všimla jsem si, že potraviny, které jsem koupila, mizí alarmujícím tempem. Pokrmy, které jsem připravila na večírky, byly zpoloviny snědeny ještě před příchodem hostů. Nejprve jsem to odbývala, přičítala jsem to Janině možná nadprůměrné chuti k jídlu nebo jejímu přizpůsobování se životu u nás. Ale nebylo dlouho, než se její chování stupňovalo.

Jana přestala nabízet pomoc s jídlem, místo toho si raději sedla před televizi a čekala, až bude jídlo podáno. Nikdy nenabídla přispět na účet za potraviny nebo alespoň vzít do ruky houbu a pomoci s úklidem po večeři. Moje pokusy zapojit ji do vaření, s nadějí, že to v ní probudí nějakou iniciativu, byly setkány s výmluvami. „Ach, Rachel, ty to děláš tak mnohem lépe, než bych to dokázala,“ řekla, nebo, „Nechtěla bych vměšovat do tvé kuchyně.“

Moje frustrace rostla, když jsem se snažila skloubit práci, správu domácnosti a vyhovět Janiným nesmlouvavým požadavkům. Ondřej se pokusil zprostředkovat, navrhl stanovit nějaká pravidla, ale Janina reakce byla hrát oběť, obvinila nás z nepohostinnosti.

Přelomový moment nastal během rodinného setkání, které jsme pořádali pro mého bratra, Roberta, a jeho manželku, Sáru. Celý den jsem strávila přípravou hostiny, jen abych zjistila, že Jana ochutnala a okusila pokrmy ještě před příchodem hostů, což zanechalo znatelnou díru v prezentaci. Když jsem ji s tím konfrontovala, jen to odbila, řekla: „Myslela jsem, že je to pro všechny.“

Té noci, po odchodu hostů a když jsme uklízeli nepořádek, Ondřej a já jsme měli dlouhou a vážnou diskusi o Janině pobytu. Bylo jasné, že její přítomnost zatěžuje náš manželský vztah a naše finance. Přesto, když jsme ji oslovili s návrhem najít alternativní ubytování nebo alespoň přispět do domácnosti, obvinila nás z nevděčnosti za „radost“, kterou prý přinesla do našeho domova.

Janin pobyt u nás neskončil srdečným rozloučením, ale chladným tichem, které dlouho po jejím návratu do zrenovovaného domu viselo ve vzduchu. Zkušenost zanechala hořkou příchuť, připomínku toho, jak může být pohostinnost někdy brána jako samozřejmost a jak mohou být rodinné vztahy zkoušeny nejneočekávanějšími způsoby.