„Jak jsem vychovala svou dceru, aby vinila všechny kromě sebe: Příběh nenaplněných očekávání“

Od chvíle, kdy se narodila, byla moje dcera Eliška světlem mého života. Její smích naplňoval náš domov radostí a její zvědavost o světě byla bezmezná. Jako svobodná matka jsem se snažila poskytnout jí vše, co potřebovala. Ale jak rostla, začala jsem si všímat znepokojivého vzorce: Eliška obviňovala všechny ostatní za své problémy.

Když byla Eliška batoletem, házela záchvaty vzteku, pokud nedostala to, co chtěla. Nejprve jsem si myslela, že je to jen fáze. „Všechny děti tím procházejí,“ říkala jsem si. Ale když nastoupila do základní školy, její chování se nezlepšilo. Pokud nedostala dobré známky z testu, byla to chyba učitele, který látku nevysvětlil dostatečně dobře. Pokud se pohádala s kamarádkou, vždy to byla chyba kamarádky, která byla zlá nebo nespravedlivá.

Snažila jsem se s ní mluvit o převzetí odpovědnosti za své činy, ale moje slova jako by padala na hluché uši. „To není moje vina, mami,“ říkala. „Ty tomu nerozumíš.“ A možná jsem nerozuměla. Možná jsem ji nějakým způsobem zklamala.

Když Eliška přešla na druhý stupeň základní školy, její odpor vůči světu jen zesílil. Přicházela domů ze školy ve špatné náladě, bouchala dveřmi a křičela o tom, jak je všechno nespravedlivé. „Proč mě všichni nenávidí?“ plakala. „Proč se nikdy nic nemůže podařit?“

Chtěla jsem jí pomoci, ale nevěděla jsem jak. Snažila jsem se být tu pro ni, naslouchat a nabízet rady, ale nic jako by nemělo žádný účinek. Pokračovala v obviňování všech ostatních za své problémy a nikdy ani na okamžik nepřemýšlela o tom, že by mohla mít roli ve své vlastní nespokojenosti.

Střední škola byla ještě horší. Eliščiny známky začaly klesat a začala se stýkat s partou dětí, které byly známé tím, že způsobují potíže. Když jsem ji na to upozornila, vyjela na mě. „Ty nevíš, jaké to je!“ křičela. „Ty nevíš, čím procházím!“

Cítila jsem se bezmocná. Vždycky jsem se snažila být dobrou matkou, poskytovat jí a podporovat ji všemi možnými způsoby. Ale zdálo se, že nic z toho nikdy nestačilo. Eliščin hněv a odpor pokračovaly v růstu a já nemohla udělat nic, abych to zastavila.

Když dokončila střední školu, náš vztah byl napjatý v nejlepším případě. Odešla z domova hned, jak mohla, dychtivá uniknout tomu, co viděla jako zdroj všech svých problémů. Ale i po odchodu pokračovala ve vzorci obviňování druhých.

Měla potíže udržet si práci a vždy nacházela chyby u svých šéfů a kolegů. Prošla řadou neúspěšných vztahů, každý končil tím, že obviňovala svého partnera za vše, co se pokazilo. A přitom všem nikdy ani na okamžik nepřemýšlela o tom, že by mohla být součástí problému.

Teď, když tu sedím a píšu toto, nemohu si pomoci a přemýšlím, kde jsem udělala chybu. Rozmazlovala jsem ji příliš, když byla malá? Nepodařilo se mi ji naučit důležitost osobní odpovědnosti? Nebo to bylo něco úplně jiného?

Nemám odpovědi. Vím jen to, že moje dcera je tam venku ve světě a stále obviňuje všechny ostatní za své problémy a stále není schopna vidět, že klíč ke svému vlastnímu štěstí drží ona sama. A i když mi to láme srdce, nemohu s tím nic udělat.