Rozervaná budoucnost: Luciina zpověď o Ančiných nečekaných zásnubách

„To snad nemyslíš vážně, Aničko!“ vyhrkla máma a sklenička s vínem jí v ruce zacinkala. Táta stál u okna, zády k nám, a já jsem jen zírala na svou sestru, která se usmívala tak klidně, až mě to děsilo. Bylo to na jejích osmnáctých narozeninách, v našem panelákovém bytě na Proseku. Všude balonky, dort s marcipánovými růžemi a v rohu stál kluk, kterého jsem do té doby znala jen z Aniččiných vágních historek – Tomáš.

„Mami, tati, já vím, že je to nečekané,“ začala Anička tiše, ale pevně. „Ale Tomáš mě požádal o ruku a já jsem řekla ano.“

V tu chvíli se všechno zastavilo. Svíčky na dortu dohořívaly a já měla pocit, že se dusím. Vždyť jsme s Aničkou dvojčata! Vždycky jsme všechno dělaly spolu – první cigareta za garážemi, první láska na letním táboře, první průšvih ve škole. Ale zásnuby? To bylo něco jiného. Něco, co nás najednou rozdělilo.

Táta se otočil a jeho hlas byl tvrdý jako led: „Tohle je nesmysl. Jste oba děti. Nevíte nic o životě.“

Anička se ale nedala. „Tati, já vím, co chci. Tomáš je jiný než ostatní. Rozumí mi.“

Máma začala plakat. „Proč jsi nám to neřekla dřív? Proč jsi nám nevěřila?“

Já jsem jen mlčela. V hlavě mi vířily otázky: Proč mi to Anička neřekla? Proč jsem si nevšimla, že je něco jinak? Byly jsme si přece tak blízké…

Ten večer skončil hádkou. Táta odešel z bytu a máma se zavřela v ložnici. Zůstaly jsme s Aničkou samy v kuchyni. Seděla naproti mně, oči červené od slz i od smíchu – protože ona se smála tomu chaosu kolem sebe.

„Proč jsi mi to neřekla?“ zašeptala jsem.

„Bála jsem se,“ přiznala. „Věděla jsem, že to nikdo nepochopí. Ani ty.“

„Ale já bych tě podpořila… kdybych věděla…“

„Nejspíš ne,“ usmála se smutně. „Ty jsi vždycky ta rozumná.“

A tehdy jsem si uvědomila, že jí vlastně závidím tu odvahu. Já bych nikdy nedokázala udělat takový krok proti všem.

Další dny byly jako zlý sen. Máma s tátou spolu skoro nemluvili. Táta chodil domů pozdě a máma pořád brečela nebo telefonovala s babičkou do Brna. Anička byla pořád s Tomášem – mizela na celé dny a vracela se až večer.

Jednou v noci jsem ji slyšela plakat v koupelně. Potichu jsem otevřela dveře.

„Ani?“

Seděla na zemi u pračky a tiskla si kolena k hrudi.

„Mám strach,“ přiznala tiše. „Co když to všechno zkazím? Co když Tomáš odejde?“

Sedla jsem si k ní a objala ji.

„Jsem tu s tebou,“ řekla jsem.

Ale uvnitř mě hlodal strach – co když už nikdy nebudeme stejné sestry jako dřív?

Pak přišla další rána. Jednoho dne přišla máma domů dřív z práce a našla Tomáše u nás v bytě – spal v Aniččině posteli. Máma vybuchla vzteky a začala křičet na oba dva.

„Tohle je můj dům! Dokud jsi pod mou střechou, budeš poslouchat moje pravidla!“

Anička se sbalila během deseti minut a odešla s Tomášem pryč.

Bylo ticho. Máma seděla u stolu a dívala se do prázdna.

„Kde jsme udělali chybu?“ ptala se mě zoufale.

Nevěděla jsem, co říct. Všichni jsme byli ztracení.

Týdny plynuly. S Aničkou jsme si psaly jen krátké zprávy – „Jsem v pořádku“, „Mám tě ráda“, „Nezlob se na mě“. Máma chodila po bytě jako duch a táta se ještě víc uzavřel do sebe.

Jednoho večera mi Anička zavolala:

„Luci, potřebuju tě vidět.“

Sešly jsme se v parku pod lampou. Byla hubenější, bledá a v očích měla stín.

„Tomáš… není to tak jednoduché,“ začala opatrně. „Jeho rodiče mě nechtějí doma. Prý jsem rozvracečka.“

Objala jsem ji.

„Pojď domů,“ prosila jsem ji. „Máma tě potřebuje.“

Zavrtěla hlavou.

„Nemůžu. Musím to zvládnout sama.“

A tehdy jsem pochopila, že už ji nikdy nebudu moct chránit před světem.

Doma jsem našla mámu sedět ve tmě.

„Je to moje vina?“ zeptala se mě tiše.

Objala jsem ji a poprvé od té noci jsem brečela taky.

Dnes je to rok od Aniččiných zásnub. S Tomášem už nejsou spolu – rozešli se po pár měsících hádek a nejistoty. Anička bydlí sama v podnájmu na Žižkově a studuje vysokou školu. S mámou i tátou už zase mluvíme normálně, ale něco mezi námi zůstalo zlomené.

Někdy přemýšlím: Kde je ta hranice mezi ochranou a ovládáním? Můžeme vůbec někoho zachránit před jeho vlastními rozhodnutími? A co když tím nejvíc zraníme právě ty, které milujeme?