Nikdy jsem nechápala, proč máma tak ráda vaří mému manželovi: Jedné noci jsem to zjistila

„Proč zase vaříš tu svíčkovou? Vždyť jsme ji měli minulý týden!“ vyhrkla jsem podrážděně, když jsem vešla do kuchyně a ucítila známou vůni. Máma se na mě jen krátce podívala, její oči byly unavené, ale v koutku úst se jí mihnul úsměv. „Petr ji má rád. A já mám radost, když mu chutná.“

Zavrtěla jsem hlavou a v duchu si povzdechla. Odjakživa jsem byla jiná než máma. Ona žila pro rodinu, pro domov, pro ty nekonečné nedělní obědy, kde se všichni scházeli u jednoho stolu. Já chtěla cestovat, poznávat svět, ochutnávat cizí kuchyně a mluvit jinými jazyky. Když jsem si brala Petra, slíbila jsem si, že neuvíznu v téhle pasti každodennosti. Ale teď jsem měla pocit, že mě máma do té pasti tahá zpátky.

Petr přišel domů a hned ve dveřích zavolal: „To je vůně! To bude zase hostina!“ Máma se rozzářila a já cítila, jak ve mně roste podráždění. Proč se tolik snaží? Proč mu pořád vaří? Mně nikdy takhle nevařila. Nebo jsem si toho nevšimla?

Večer jsme seděli u stolu. Petr chválil každé sousto, máma se smála a já měla pocit, že tam vlastně nepatřím. Po jídle Petr odešel do obýváku a já zůstala s mámou v kuchyni. „Mami, proč to děláš? Proč se tolik snažíš kvůli Petrovi?“ vyhrkla jsem.

Máma se na chvíli odmlčela a pak tiše řekla: „Protože vím, jaké to je, když tě někdo doma nečeká s teplým jídlem. Tvůj táta… nikdy si toho nevážil. Petr je jiný. On si váží toho, co dělám.“

Zamrazilo mě. Nikdy jsme o tátovi moc nemluvily. Odešel, když mi bylo deset. Máma zůstala sama a já jí tehdy slíbila, že nikdy nebudu jako ona – nikdy nebudu čekat doma na někoho jiného.

Další dny jsem byla na mámu protivná. Vadilo mi, jak se kolem Petra točí. Vadilo mi, že on si toho užívá. Vadilo mi, že já sama nevím, co vlastně chci. Jednou večer jsem přišla domů dřív a slyšela jsem je v kuchyni. Máma tiše říkala: „Petře, děkuju ti, že jsi tu pro naši Aničku. Ona je silná, ale někdy potřebuje oporu.“

Petr odpověděl: „Mám ji rád. A vás taky.“

Stála jsem za dveřmi a měla slzy v očích. Najednou mi došlo, že máma nevaří Petrovi proto, že by ho měla radši než mě. Vaří mu proto, že skrze něj může být zase součástí rodiny – rodiny, kterou jí táta vzal.

Ten večer jsem nemohla usnout. Přemýšlela jsem o tom, jak moc jsme si s mámou vzdálené a přitom tak podobné. Obě jsme chtěly něco jiného – ona klid a jistotu domova, já dobrodružství a svobodu. Ale obě jsme toužily po lásce.

Další den ráno jsem šla za mámou do kuchyně. Seděla u stolu s hrnkem kávy a dívala se z okna na šedé sídliště. „Mami… promiň mi to včera,“ řekla jsem tiše.

Podívala se na mě a v očích jí hrály slzy. „Já jen nechci, abys byla sama jako já.“

Objala jsem ji a poprvé po letech cítila její teplo. V tu chvíli mi došlo, že možná nemusím volit mezi cestováním a rodinou – že můžu mít obojí, pokud budu chtít.

Večer jsme seděli všichni tři u stolu a smáli se nějaké Petrovo historce z práce. Máma přinesla koláč a Petr ji pochválil. Tentokrát jsem se usmála i já.

Ale pořád ve mně zůstává otázka: Můžeme někdy opravdu pochopit své rodiče? Nebo jsme odsouzeni opakovat jejich chyby – jen v jiných kulisách?