„Sousedka, která vždy klepala pro dobroty“

Jana vždy snila o životě v srdci města. Ruch a shon, živá energie a pohodlí mít vše na dosah ruky byly součástí kouzla. Když konečně našla útulný byt v kouzelném starém domě, byla nadšená. Netušila však, že její nový domov přinese nečekanou výzvu: paní Novákovou, sousedku z protějšího bytu.

Paní Nováková byla starší žena s vášní pro sladkosti. Představila se Janě hned první den a přinesla talíř domácích sušenek jako uvítací gesto. Jana, dojatá laskavostí, oplatila tím, že se podělila o své vlastní pečivo. Zdálo se, že to bude začátek přátelského sousedského vztahu.

Avšak jak týdny přecházely v měsíce, návštěvy paní Novákové se stávaly častějšími. Klepala na Janiny dveře v podivných hodinách, vždy s chutí na sladké a žádostí o dobroty. Zpočátku to Janě nevadilo. Ráda pekla a byla šťastná, že se může podělit s někým, kdo její úsilí oceňuje.

Brzy se však žádosti staly náročnějšími. Paní Nováková se objevovala téměř denně, někdy i dvakrát denně, a žádala o sušenky, koláče nebo jakoukoli sladkou pochoutku, kterou by Jana mohla mít po ruce. Janina počáteční štědrost začala slábnout, když si uvědomila, kolik času a zdrojů tyto návštěvy spotřebovávají.

Jana se snažila jemně nastavit hranice. Vysvětlila paní Novákové, že nemůže mít vždy připravené dobroty a že její rozpočet je napjatý. Paní Nováková však těmito vysvětleními nebyla nijak zasažena a často reagovala příběhy o svých vlastních finančních potížích a jak moc se těší na Janino pečivo jako na malou radost v jejím životě.

Cítíc se uvězněná mezi touhou být laskavá a potřebou řídit svůj vlastní život, Jana začala být doma méně často v době, kdy paní Nováková pravděpodobně klepala. Cítila se provinile za to, ale nevěděla, jak jinak situaci řešit bez toho, aby způsobila urážku.

Situace dosáhla bodu zlomu jednoho večera, když se Jana po dlouhém dni v práci vrátila domů a našla paní Novákovou čekající u jejích dveří. Vyčerpaná a frustrovaná nakonec Janě řekla paní Novákové, že nemůže tak často poskytovat dobroty. Paní Nováková posmutněla a odešla beze slova.

V následujících dnech si Jana všimla, že paní Nováková už na její dveře neklepe. Ticho bylo pro Janu jak úlevou, tak zdrojem pocitu viny. Chyběla jí společnost, ale věděla, že nemůže udržet jednostranný vztah.

Jak čas plynul, Jana občas viděla paní Novákovou na chodbě nebo u schránek. Vyměnily si zdvořilé pokývnutí hlavou, ale nic víc. Teplo, které tam kdysi bylo, zmizelo a nahradila ho trapná vzdálenost.

Jana se naučila tvrdou lekci o hranicích a důležitosti říkat ne, když je to nutné. I když si přála, aby věci mohly skončit jinak, věděla, že udělala to nejlepší pro své vlastní blaho.