Zvuk ticha: Jak jsem ztratil srdce v domě plném strojů

„Tomáši, už zase mluvíš jenom s tou krabicí?“ ozvalo se za mnou podrážděně. Otočil jsem se od svého nového hlasového asistenta, kterého jsem pojmenoval Karel, a spatřil svou ženu Janu ve dveřích kuchyně. V ruce držela hrnek s kávou a v očích měla směs únavy a smutku.

„Karel mi připomněl, že mám dneska schůzku s klientem,“ odpověděl jsem stroze, aniž bych se na ni pořádně podíval. Jana jen zavrtěla hlavou a odešla. Dveře za ní tiše klaply. V tu chvíli jsem si to neuvědomoval, ale ten zvuk byl předzvěstí ticha, které mělo brzy zaplnit celý náš dům.

Byl jsem vždycky fascinovaný technologiemi. Už na gymplu jsem si stavěl vlastní počítače, na vysoké jsem programoval jednoduché aplikace. Když jsem dostal práci v jedné z největších IT firem v Praze, byl to splněný sen. Peníze začaly přicházet, a já si mohl dovolit všechno, o čem jsem kdy snil – chytrou domácnost, robotický vysavač, automatizované žaluzie, lednici, která sama objednávala potraviny. Jana ze začátku nadšeně souhlasila. Ale čím víc jsme náš byt plnili chytrými zařízeními, tím víc mezi námi rostla neviditelná zeď.

Jednoho večera jsme seděli u stolu a večeřeli. Jana mlčela, já si četl novinky na tabletu. Najednou se ozvala: „Tomáši, kdy jsi naposledy uvařil něco sám? Nebo mi jen tak zavolal z práce?“ Zvedl jsem oči od obrazovky a pokrčil rameny: „Vždyť máme chytrou troubu, ta to zvládne líp než já. A volám ti přece každý den přes videochat.“

„To není ono,“ povzdechla si tiše. „Chybíš mi. Ne tvůj hlas přes obrazovku, ale ty. Tvoje ruce, tvoje přítomnost.“

Nechápal jsem ji. Vždyť jsme měli všechno! Dům byl čistý, jídlo vždy čerstvé, účty zaplacené automaticky. Co víc si může člověk přát?

Ale Jana se začala vzdalovat. Trávila víc času venku s kamarádkami, chodila na procházky do parku bez mobilu. Já mezitím doma vylepšoval systém – přidal jsem chytré osvětlení, které reagovalo na náladu, koupil jsem si nejnovější model robota na mytí oken.

Jednoho dne jsem přišel domů a našel na stole dopis. „Tomáši, odcházím k mámě. Potřebuju si promyslet, jestli ještě vůbec žiju v domově nebo jen v laboratoři.“

Zůstal jsem stát uprostřed obýváku a najednou mi bylo hrozivě ticho. Karel se mě zeptal: „Chcete pustit vaši oblíbenou hudbu?“ Ale já neměl chuť poslouchat nic jiného než Janin hlas.

Dny plynuly jeden jako druhý. Pracoval jsem z domova, komunikoval s kolegy přes chaty a videohovory, ale večery byly prázdné. Když jsem jednou přišel do ložnice a uviděl Janinu prázdnou skříň, poprvé mě bodlo u srdce.

Začal jsem přemýšlet o tom, kdy se to všechno pokazilo. Vzpomněl jsem si na naše první společné bydlení – malý byt v Nuslích, kde jsme měli starou lednici a vařili spolu večeře na dvouplotýnkovém vařiči. Byli jsme šťastní i bez chytrých zařízení.

Jednoho večera jsem seděl v kuchyni a díval se na Karla. „Karle, proč je tu takové ticho?“ zeptal jsem se polohlasem.

„Nemám odpověď na tuto otázku,“ odpověděl robotický hlas.

V tu chvíli mi došlo, že žádný stroj mi nedokáže dát to, co mi chybí nejvíc – lidské teplo.

Začal jsem vypínat jeden přístroj za druhým. První šla lednice – objednal jsem si poprvé po letech nákup sám a šel pěšky do obchodu. Pak šel robotický vysavač – místo něj jsem vzal smeták a zametl podlahu ručně. Bylo to zvláštní – fyzická práce mě unavila, ale zároveň uklidnila.

Po týdnu jsem zavolal Janě. „Můžu za tebou přijít?“ zeptal jsem se nesměle.

Chvíli bylo ticho. Pak řekla: „Přijď.“

Seděli jsme spolu v kuchyni její mámy a pili čaj. „Proč jsi to všechno dělal?“ zeptala se mě tiše.

„Myslel jsem, že když nám technologie usnadní život, budeme šťastnější,“ přiznal jsem upřímně.

Jana se usmála smutně: „Ale štěstí není o tom mít všechno snadné. Je o tom být spolu.“

Trvalo nám několik měsíců, než jsme si k sobě znovu našli cestu. Vrátili jsme se do našeho bytu – tentokrát bez většiny chytrých zařízení. Naučil jsem se vařit jednoduchá jídla, chodili jsme spolu na procházky do Stromovky a večer jsme si povídali bez obrazovek.

Dnes už vím, že žádný stroj nenahradí lidské srdce ani dotek milované osoby. Technologie může být dobrý sluha, ale zlý pán.

Někdy večer sedím v tichu našeho bytu a přemýšlím: Kolik lidí kolem mě žije v podobném tichu? Kolik z nás si uvědomí cenu lidského tepla až tehdy, když už je pozdě?