Zrcadlo samoty: Příběh paní Aleny a jejího tichého bytu

„Mami, jak se dneska máš?“ ozvalo se z telefonu, ale hlas mé dcery Jitky zněl unaveně a vzdáleně. Seděla jsem u kuchyňského stolu, ruce složené v klíně, a dívala se na šedé paneláky za oknem. „Dobře, Jitko. Děkuju, že voláš,“ odpověděla jsem tiše. Věděla jsem, že za chvíli rozhovor skončí. Vždycky to tak je – krátké otázky, rychlé odpovědi, žádné skutečné zájmy. Jen povinnost.

Když jsem položila telefon, v bytě zavládlo ticho. Ticho, které mě dusilo už několik let. Od chvíle, kdy mě můj muž Petr opustil kvůli mladší ženě a nechal mě samotnou s třemi dětmi. Tehdy jsem si slíbila, že pro ně udělám všechno. Vstávala jsem ve čtyři ráno, abych stihla směnu v pekárně, a večer jsem ještě uklízela kanceláře. Děti měly vždycky co jíst, měly čisté oblečení a mohly studovat. Ale teď… teď mám pocit, že jsem pro ně jen stará žena na obtíž.

Z kuchyně se ozvalo slabé pípnutí mikrovlnky. Ohřívala jsem si zbytek polévky ze včerejška. Vzpomněla jsem si na doby, kdy jsme u stolu seděli všichni pohromadě – já, Jitka, Tomáš i nejmladší Eva. Smáli jsme se, hádali o drobnosti a plánovali výlety na chalupu do Jižních Čech. Teď je chalupa prázdná a děti mají své životy.

Telefon znovu zazvonil. Tentokrát to byl Tomáš. „Ahoj mami, jen se chci zeptat, jak ti je. Potřebuješ něco?“ Jeho hlas byl ještě odměřenější než Jitčin. „Ne, všechno mám,“ zalhala jsem. Ve skutečnosti mi chyběla společnost, obyčejný rozhovor nebo objetí. Ale to se neříká.

Po telefonu následovalo další ticho. Vzala jsem si svetr a šla na balkon. Sousedka paní Novotná z vedlejšího bytu věšela prádlo a kývla na mě hlavou. „Dobrý den, Aleno! Už vám děti volaly?“ zeptala se s úsměvem.

„Volaly,“ přikývla jsem a snažila se usmát. „Ale víte co? Někdy mám pocit, že jim jde jen o to, abych byla v pořádku… kvůli dědictví.“

Paní Novotná se zarazila a pak soucitně pokrčila rameny. „To víte, dneska je to těžké. Každý má svých starostí dost.“

Vrátila jsem se do bytu a sedla si do obýváku mezi staré fotografie. Na jedné z nich jsme všichni – já s dětmi na Karlově mostě, smáli jsme se do objektivu. Kde se ta radost ztratila? Kdy se z mých dětí stali cizinci?

Večer jsem si pustila televizi jen jako kulisu proti tichu. Zprávy byly plné politiky a hádek o důchody. Přemýšlela jsem, jestli někdo z těch lidí nahoře ví, jaké to je být sám. Jaké to je čekat na telefonát jako na milost.

Druhý den ráno jsem šla nakoupit do Alberta. U pokladny jsem potkala Evu s jejím synem Matýskem. „Ahoj mami,“ řekla Eva rozpačitě a rychle hodila rohlíky do tašky.

„Evo, nechceš přijít na kávu? Mám doma bábovku,“ nabídla jsem.

„Teď nemůžu, spěcháme na kroužek,“ odpověděla a ani se na mě nepodívala.

Matýsek mi zamával a já mu zamávala zpátky. Srdce mi sevřela bolest – tolik bych chtěla být součástí jejich života.

Když jsem přišla domů, rozplakala jsem se. Ne kvůli samotě, ale kvůli tomu pocitu nepotřebnosti. Vždyť jsem pro ně žila celý život! Proč teď nemají čas? Proč je pro ně důležitější práce nebo volný čas než jejich vlastní matka?

Večer mi volala Jitka znovu. „Mami, nezapomeň si vzít prášky na tlak! A kdybys něco potřebovala…“

„Vím, Jitko,“ skočila jsem jí do řeči. „Ale víš co? Chtěla bych tě někdy vidět i jinak než přes telefon.“

Na druhém konci bylo ticho. Pak Jitka řekla: „Já vím… Zkusím to nějak zařídit.“

Položila jsem telefon a dlouho seděla v přítmí pokoje.

Možná je chyba ve mně. Možná jsem je naučila být samostatné až příliš dobře. Nebo je to prostě dnešní dobou? Lidé spěchají za svými sny a zapomínají na ty, kteří jim je umožnili.

Když jsem večer ležela v posteli, přemýšlela jsem: Je samota ve stáří trestem za to, že jsme byli příliš obětaví? Nebo je to jen přirozený běh života? Co myslíte vy? Máme právo chtít od svých dětí víc než jen povinné telefonáty?