Zamčené dveře: Příběh matky a syna

„Petře, otevři mi, prosím tě! To jsem já, máma!“ klepu na dveře jeho bytu už potřetí a v ruce mi těžkne igelitka s horkým rosolem, který se mi málem vylil na boty. V druhé ruce svírám tašku s čerstvým chlebem a ještě teplým tvarožníkovým koláčem. Všechno jsem dělala jen pro něj. Vždycky říkal, že můj rosol je nejlepší lék na všechny jeho trable. Ale teď je za těmi dveřmi ticho. Jen někde v dálce slyším televizi.

Srdce mi buší až v krku. V hlavě mi běží vzpomínky na všechny ty neděle, kdy jsme spolu seděli u stolu, smáli se a povídali si o životě. Teď stojím na studené chodbě paneláku v Modřanech a cítím se jako cizinec. Zkouším to ještě jednou: „Petře! Opravdu nemáš ani chvilku? Přinesla jsem ti oběd, vím, že jsi měl těžký týden.“

Ticho. Jen kroky sousedky paní Novotné, která mě míjí a kývne hlavou. „Zase čekáte na syna?“ ptá se šeptem. Přikývnu a snažím se usmát, ale v očích mě pálí slzy. „On má asi moc práce,“ zamumlám.

Když jsem byla mladší, nikdy by mě nenapadlo, že přijde den, kdy mě vlastní dítě nechá stát za dveřmi. Vždyť jsem pro něj obětovala všechno – práci v knihovně jsem opustila, abych ho mohla vodit na kroužky, učila jsem ho jezdit na kole, četla mu pohádky před spaním. Když mu bylo dvanáct a jeho otec nás opustil kvůli jiné ženě, slíbila jsem si, že nikdy nedovolím, aby se cítil sám.

Ale teď tu stojím sama já.

Mobil mi zavibruje v kapse. Doufám, že je to Petr. Ale je to jen zpráva od banky – výpis z účtu. Povzdechnu si a sednu si na schody. Tašky položím vedle sebe. Vzpomínám na to, jak jsme spolu pekli vánoční cukroví a on mi pomáhal vykrajovat hvězdičky. „Mami, až budu velký, budu bydlet vedle tebe,“ říkával tehdy s úsměvem.

Co se změnilo? Kdy se mezi nás dostala ta zeď?

Vzpomínám si na poslední hádku před dvěma týdny. Volala jsem mu večer – jen tak, chtěla jsem slyšet jeho hlas. On ale zněl podrážděně: „Mami, já už nejsem dítě! Nemusíš mi volat každý den.“ Zaskočilo mě to. Vždycky jsem měla pocit, že když se neozvu, něco zanedbávám. Že když nebudu pořád blízko, ztratíme kontakt.

Možná jsem to přeháněla. Možná jsem ho dusila svou péčí.

Najednou slyším klíč v zámku. Srdce mi poskočí radostí i nervozitou zároveň. Dveře se pootevřou a Petr vykoukne ven. Má kruhy pod očima a vypadá unaveně.

„Mami… co tu děláš?“ zeptá se tiše.

„Přinesla jsem ti oběd,“ usměju se nejistě a ukážu na tašky.

Petr si povzdechne. „Já… nemám dneska čas. Mám hodně práce.“

„Ale vždyť je neděle…“

„Mami, potřebuju být sám,“ řekne ostřeji, než bych čekala. „Prosím tě… příště mi radši zavolej.“

Zamrazí mě to. „Dobře… promiň.“

Dveře se zavřou a já zůstanu sedět na schodech s jídlem, které už nikdo nechce.

Cestou domů přemýšlím o všem, co jsem kdy udělala špatně. Byla jsem moc starostlivá? Nedala jsem mu dost prostoru? Nebo je to prostě tím, že dospěl a už mě nepotřebuje?

Doma položím tašky na stůl a sednu si ke kuchyňskému oknu. Dívám se ven na šedé paneláky a přemýšlím o tom, kolik matek asi dnes zažívá něco podobného. Kolik z nás dává všechno svým dětem – a pak zjistí, že jim nezbylo nic pro sebe?

Večer mi Petr napíše krátkou zprávu: „Díky za jídlo. Omlouvám se.“

Odpovím jen: „To nic. Mám tě ráda.“

Ale vím, že něco se změnilo navždy.

Možná bych měla začít žít víc pro sebe. Najít si koníčky, kamarádky… Ale jak to udělat po tolika letech? Jak přestat být jen matkou?

Říkám si: Je možné milovat příliš? A kde je hranice mezi péčí a dusivou láskou? Co byste udělali vy na mém místě?