„Vždyť je to jen rodina, určitě najdeš ještě jeden karbanátek pro synovce,“ řekla mi sestra – příběh o hranicích, které rodina často překračuje
„Jano, prosím tě, vždyť je to jen rodina. Určitě najdeš ještě jeden karbanátek pro Filípka,“ ozvalo se z telefonu hlasem, který byl napůl prosebný a napůl samozřejmý. Stála jsem v kuchyni, ruce od masa, a v hlavě mi hučelo. Bylo pondělí večer, děti už měly být dávno v posteli a já jsem místo toho smažila další várku karbanátků, protože moje mladší sestra Lenka zase něco nestihla.
„Lenko, já už fakt nemůžu. Dneska jsem měla dvanáctku v nemocnici, pak jsem běžela pro Toma na trénink a teď ještě…“
„No tak, Jani! Vždyť víš, že to mám teď těžký. Ty to zvládneš. Jsi přece ta silná z nás dvou.“
Zavěsila dřív, než jsem stihla odpovědět. Zůstala jsem stát v kuchyni a dívala se na hromadu špinavého nádobí. Filípek seděl u stolu, nohy mu visely z židle a v očích měl ten svůj smutný pohled. „Teto, můžu si dát ještě jeden?“ zeptal se tiše.
Přikývla jsem. Co jiného mi zbývalo?
Lenka byla vždycky trochu rozlítaná. Všechno řešila na poslední chvíli, nikdy nic pořádně nedotáhla do konce. Já byla ta starší, zodpovědná. Když nám umřel táta, bylo mi patnáct a Lenka měla sotva devět. Máma se zhroutila a já jsem se musela postarat o všechno – o domácnost, o Lenku, o mámu. Tehdy jsem si řekla, že už nikdy nikoho nenechám padnout.
Jenže teď mi bylo čtyřicet pět, měla jsem dvě vlastní děti na střední škole, manžela, který byl poslední dobou čím dál víc podrážděný a práci zdravotní sestry na interně. A do toho Lenka. Před měsícem mi zavolala: „Jani, stěhuju se do Ostravy za novou prací. Filípka ti na pár týdnů nechám, než si tam všechno zařídím.“
Pár týdnů. Už to byly čtyři.
Manžel Petr si večer sedl ke mně do obýváku a zapnul televizi. „Zase volala Lenka?“ zeptal se bez zájmu.
„Jo. Zase potřebuje pomoct.“
„A co jako? To už tu budeme mít Filipa napořád? Víš, že Tomáš kvůli tomu nemůže chodit na tréninky? Že Aneta je naštvaná, protože musí sdílet pokoj?“
Cítila jsem, jak se mi v krku tvoří knedlík. „Já vím… Ale co mám dělat? Je to moje sestra.“
Petr si povzdechl: „Tvoje sestra je sobec. A ty jí to pořád žereš.“
Mlčela jsem. Věděla jsem, že má pravdu. Ale copak můžu Filípka vyhodit? Je mu osm let. Každou noc brečí do polštáře a ptá se, kdy si pro něj maminka přijede.
Další den ráno jsem jela do práce s hlavou plnou výčitek. V nemocnici byl frmol – covidová oddělení zase plná, kolegyně nemocné nebo na OČR s dětmi. Nadávaly jsme na vládu i na pacienty, kteří si myslí, že zdravotní sestra je něco mezi služkou a andělem.
Po směně jsem vyzvedla Filípka ze školy. Učitelka mě zastavila: „Paní Novotná, Filípek je poslední dobou smutný. Máte doma nějaké problémy?“
Zrudla jsem studem i vztekem zároveň. „Máme teď složité období,“ zamumlala jsem.
Doma mě čekala další hádka s Anetou: „Mami! On mi rozbil sluchátka! Proč tu vůbec musí být?“
„Aneto! Je to tvůj bratranec! Má teď těžké období.“
„A co já? Já nemám těžké období?“ práskla dveřmi.
Večer jsem seděla u stolu s hlavou v dlaních. Petr přišel zezadu a položil mi ruku na rameno: „Musíš jí říct dost.“
„Komu?“
„Lence.“
Zvedla jsem telefon a vytočila její číslo.
„Janičko! Zrovna jsem ti chtěla volat! Víš co? Já tady mám takovou šanci… možná bych si Filípka mohla vzít až za měsíc… nebo dva…“
„Lenko! Už to nejde! Nemůžu to dál zvládat sama! Moje děti jsou nešťastné, Petr je naštvaný a já… já už nemůžu!“
Na druhém konci bylo ticho.
„Ale Jani… vždyť jsme rodina…“
„Ano, jsme rodina. Ale i rodina má mít hranice.“
Poprvé v životě jsem položila telefon dřív než ona.
Celou noc jsem nespala. Přemýšlela jsem o tom, kde je ta hranice mezi pomocí a sebeobětováním. Kdy už člověk musí říct dost – i když jde o vlastní krev?
Ráno jsem Filípka objala a řekla mu: „Maminka si pro tebe brzy přijede.“ V očích měl slzy i úlevu zároveň.
A já? Cítila jsem smutek i úlevu zároveň.
Možná nejsem dokonalá sestra ani matka. Ale možná právě proto bych měla konečně myslet i na sebe.
Řekli byste své sestře ne? Nebo byste to vydrželi až do konce? Kde je podle vás hranice rodinné pomoci?