Vyhodila jsem vlastní rodinu kvůli penězům: Příběh jedné české babičky

„Mami, to snad nemyslíš vážně!“ křičel na mě Petr, můj jediný syn, zatímco jeho žena Jana stála v předsíni s uplakanýma očima a malý Matěj se mi schovával za sukni. Bylo to poprvé v životě, kdy jsem se cítila jako zrádkyně vlastní rodiny. Ale co jsem měla dělat? Důchod mi nestačil ani na léky, natož na jídlo nebo opravy v bytě. Všechno se to seběhlo tak rychle, že jsem si ani nestihla uvědomit, jak moc se mi život změnil.

Byt po rodičích v Nuslích byl mým jediným majetkem. Dvě místnosti, stará kuchyň, koupelna s rezavou vanou a balkon s výhledem na dvůr, kde jsme s Petrem kdysi pěstovali rajčata. Po smrti manžela jsem zůstala sama a každý měsíc počítala koruny. Když mi sousedka Alena řekla, že její syn hledá byt a je ochoten platit patnáct tisíc měsíčně, začala jsem poprvé po letech doufat, že si budu moct dovolit i něco navíc než jen rohlíky a máslo.

Jenže v tu chvíli přišel Petr s prosbou: „Mami, u nás v paneláku začali opravovat střechu, všude je plíseň a Matěj pořád kašle. Můžeme se na pár týdnů nastěhovat k tobě?“ Nemohla jsem říct ne. Vždyť je to můj syn! Tak se ke mně nastěhovali – Petr, Jana i Matěj. Ze začátku to bylo fajn. Večer jsme si povídali, hráli karty, Matěj mi pomáhal zalévat kytky. Ale týdny ubíhaly a Petr pořád říkal: „Ještě chvíli, mami.“

Mezitím mi volal Alenin syn Tomáš: „Paní Boženo, kdy bude byt volný? Potřebuju se stěhovat co nejdřív.“ A já začala být nervózní. Každý měsíc bez nájmu znamenal další dluhy. Jednou večer jsem seděla v kuchyni a počítala účty. Slzy mi tekly po tvářích. „Bože, co mám dělat?“ šeptala jsem do tmy.

Jednoho rána jsem si dodala odvahu a řekla Petrovi: „Musíte se vystěhovat. Potřebuju ten byt pronajmout.“ Petr zbledl. „Mami, vždyť víš, že nemáme kam jít! Ještě nám nedodělali tu střechu.“ Jana se rozplakala a Matěj se mě ptal: „Babičko, proč nás vyhazuješ?“

Bylo to peklo. Petr mi vyčítal, že myslím jen na peníze. Jana mi řekla, že už nikdy nechce vkročit do mého bytu. Matěj mi nakreslil obrázek smutné babičky a položil ho na polštář. Když odcházeli, cítila jsem se prázdná jako nikdy předtím.

Tomáš se nastěhoval hned další týden. Každý měsíc mi posílal peníze na účet a já si mohla koupit lepší jídlo i nové boty. Ale v bytě bylo ticho. Žádný dětský smích, žádné hádky o ovladač od televize. Jen já a moje výčitky.

Jednou večer jsem potkala Janu v obchodě. Ani se na mě nepodívala. „Jano…“ začala jsem nejistě. Ona jen zavrtěla hlavou: „Nechte nás být.“

Začala jsem chodit do parku, abych nebyla doma sama. Sousedky mě litovaly: „Aspoň máš klid,“ říkaly. Ale já bych dala všechno za to, abych mohla slyšet Matěje smát se v kuchyni.

Petr mi už nevolal. O Vánocích jsem seděla u stolu sama a dívala se na staré fotky. Přemýšlela jsem, jestli peníze opravdu stojí za tohle všechno. Každý den si opakuju: „Udělala jsem to pro přežití.“ Ale někdy mám pocit, že jsem ztratila mnohem víc.

Možná bych měla Petrovi napsat dopis. Možná bych měla Tomášovi říct, že potřebuju byt zpátky pro rodinu… Ale co když už je pozdě?

Řekněte mi – co byste udělali vy na mém místě? Je možné zachránit rodinu, když vás tlačí bída? Nebo už není cesty zpět?