Tíha nevyřčených pravd: Cesta Jany k sobě samé

„Jano, už je načase, abys nebyla pořád sama,“ ozvalo se z kuchyně, kde moje sestra Alena s hlasitým cinkáním myla nádobí. Její slova mě bodla jako jehla. Stála jsem u okna našeho panelákového bytu na Jižním Městě a dívala se na šedivou oblohu, která se skláněla nad Prahou. V hlavě mi hučelo. Proč všichni předpokládají, že samota je něco, co je třeba napravit?

„Aleno, já nejsem sama. Mám tebe, děti, vnoučata…“ odpověděla jsem tiše, ale ona mě nenechala domluvit.

„To není to samé! Potřebuješ chlapa. Někoho, kdo ti pomůže s nákupem, opraví kapající kohoutek…“

Zavřela jsem oči. Vzpomněla jsem si na Karla, svého zesnulého manžela. Byli jsme spolu třicet let. Milovala jsem ho, ale náš vztah nebyl vždy jednoduchý. Karel byl tvrdohlavý, často jsme se hádali kvůli maličkostem – on chtěl jet na chalupu, já do divadla; on chtěl klid, já společnost. Ale i přes všechny neshody jsme si byli oporou. Když před pěti lety zemřel na infarkt, zůstala po něm prázdnota, kterou jsem se dlouho snažila zaplnit.

První rok po jeho smrti jsem byla jako tělo bez duše. Každý den jsem čekala, že se vrátí domů z práce a zeptá se: „Co bude k večeři?“ Místo toho jsem seděla u stolu sama a poslouchala tikot hodin. Děti mě přesvědčovaly, abych šla mezi lidi – přihlásila jsem se do klubu seniorů, začala chodit na jógu. Ale pokaždé, když mi někdo naznačil, že bych si měla najít nového partnera, cítila jsem odpor.

Jednou večer mi zavolala dcera Lucie. „Mami, co kdybychom ti založily profil na seznamce? Vždyť jsi ještě mladá!“ Její hlas byl plný naděje a já ji nechtěla zklamat. Souhlasila jsem. První schůzka byla katastrofa – pan Miroslav mluvil jen o svých nemocech a o tom, jak mu bývalá žena zničila život. Druhá schůzka byla ještě horší – pan Jaroslav mi už po deseti minutách nabízel společné bydlení.

Po těchto zkušenostech jsem si řekla dost. Ale tlak okolí neustával. Kamarádky mi posílaly kontakty na „skvělé vdovce“, sousedka paní Novotná mě zvala na kafe s jejím švagrem. Každý měl pocit, že ví lépe než já, co potřebuji.

Jednoho dne jsme s Alenou seděly u kávy a ona začala znovu: „Jano, nechci tě vidět samotnou. Vždyť život utíká…“

„A co když mi takhle vyhovuje?“ vyhrkla jsem najednou ostřeji, než jsem chtěla. Alena se zarazila.

„Ale vždyť jsi byla vždycky společenská…“

„Byla. Ale teď si užívám klid. Ráno si můžu číst noviny v posteli, nemusím vařit večeři pro dva, můžu jet na výlet kam chci… Proč je to špatně?“

Alena mlčela. Poprvé za dlouhou dobu jsem cítila úlevu, že jsem to řekla nahlas.

Ale nebylo to tak jednoduché. O pár dní později mě navštívila dcera Lucie s vnučkou Aničkou. Lucie si mě vzala stranou: „Mami, babička říkala, že jsi nějaká smutná… Nechceš si s někým popovídat? Třeba s psychologem?“

Zasmála jsem se: „Lucinko, nejsem smutná. Jen už nechci žít podle představ ostatních.“

Večer jsem seděla u stolu a přemýšlela o tom všem. Proč je v naší společnosti pořád zakořeněné přesvědčení, že žena bez muže je neúplná? Proč je samota vnímána jako selhání?

Vzpomněla jsem si na maminku. Ta byla celý život vdaná za otce – přísného muže, který rozhodoval o všem. Když ovdověla, byla ztracená. Nikdy se nenaučila být sama sebou. Já nechci dopadnout stejně.

Začala jsem víc cestovat – vlakem do Českého ráje, autobusem do Karlových Varů. Poznávala jsem nové lidi, ale už ne s cílem najít partnera. Jen tak – pro radost.

Jednou večer mi volal syn Petr: „Mami, co děláš?“

„Píšu si deník,“ odpověděla jsem.

„Ty? To jsi nikdy nedělala.“

„Začala jsem teď. Chci si ujasnit myšlenky.“

Petr chvíli mlčel a pak řekl: „Jsem na tebe pyšný.“

Ta slova mě zahřála u srdce.

Dnes už vím, že štěstí není v tom mít vedle sebe někoho za každou cenu. Štěstí je v tom být v souladu sama se sebou. Někdy je těžké čelit nepochopení okolí – ale stojí to za to.

Možná nejsem typická česká babička s věčně napečeným koláčem a manželem po boku. Ale konečně jsem našla svůj klid.

A tak se ptám vás všech: Proč bych měla žít podle očekávání ostatních? Není největší odvaha být upřímná sama k sobě?