Ten den, kdy se všechno změnilo – Příběh z pražského sídliště

„Mami, proč brečíš?“ ozvalo se za mnou, když jsem seděla na studené dlažbě v předsíni a v ruce svírala mobil. Sára stála ve dveřích v růžovém pyžamu, vlasy rozcuchané, oči ještě zalepené spánkem. Nedokázala jsem jí odpovědět. V hlavě mi zněla slova, která jsem právě slyšela: „Paní Nováková, váš manžel měl dnes ráno vážnou autonehodu. Je v Motole.“

Všechno se mi rozmazalo před očima. Ještě před chvílí jsem chystala snídani, hádala se s Filipem kvůli tomu, že zase zapomněl koupit mléko, a teď… teď jsem nevěděla, jestli ho ještě někdy uvidím živého. Sára mě objala kolem krku a já ji pevně stiskla. „Musíme za tátou do nemocnice,“ zašeptala jsem.

Cesta tramvají byla nekonečná. Sára mlčela, tiskla mi ruku a já se snažila nevnímat pohledy ostatních cestujících. V hlavě mi běžely vzpomínky na poslední týdny – Filip byl poslední dobou odtažitý, často chodil domů pozdě, vymlouval se na práci. Vždycky jsem mu věřila. Nebo jsem si to aspoň myslela.

V nemocnici nás posadili do čekárny. Hodiny tikaly a já měla pocit, že se dusím. Konečně přišel lékař – vysoký, vážný muž s brýlemi. „Pan Novák je stabilizovaný, ale bude to dlouhé. Má zlomenou nohu a otřes mozku.“ Ulevilo se mi, ale zároveň mě zaplavila vlna vzteku a strachu.

Když jsem Filipa konečně viděla, byl bledý a slabý. „Promiň,“ zašeptal sotva slyšitelně. „To nic,“ odpověděla jsem automaticky, ale v hlavě mi začaly klíčit pochybnosti.

Doma jsem našla jeho mobil na stole. Nikdy jsem mu do něj nelezla – až do toho dne. Zprávy od nějaké Lucie. „Dneska večer? Už se těším…“ Srdce mi bušilo až v krku. Nechtěla jsem tomu věřit. Filip by mě přece nepodvedl. Ale proč by mu jinak psala cizí žena takové věci?

Celý den jsem chodila po bytě jako tělo bez duše. Sára si hrála s panenkami a občas se na mě podívala s otázkou v očích. Večer přišla moje máma – poznala na mně, že je něco špatně. „Co se děje?“ zeptala se tiše v kuchyni.

„Myslím… myslím, že mě Filip podváděl,“ vyhrkla jsem a rozbrečela se znovu. Máma mě objala a chvíli mlčela. „Tohle zvládneš,“ řekla nakonec. „Ale musíš si ujasnit, co chceš.“

Další dny byly jako zlý sen. Chodila jsem do práce, starala se o Sáru, ale uvnitř mě něco umíralo. Filip ležel v nemocnici a já nevěděla, jestli ho chci ještě vidět. Když mi volal, byla jsem chladná. „Musíme si promluvit,“ řekla jsem mu nakonec.

Seděli jsme spolu v nemocničním pokoji. Filip vypadal unaveně a provinile. „Lucie je jen kolegyně,“ začal opatrně. „Nic mezi námi nebylo… jen jsme si psali.“

„A proč jsi mi o ní nikdy neřekl?“ vyjela jsem na něj ostřeji, než jsem chtěla.

„Nechtěl jsem tě zbytečně trápit… Poslední dobou jsme spolu skoro nemluvili.“

Mlčela jsem. Věděla jsem, že má pravdu – poslední měsíce jsme žili vedle sebe jako cizí lidé. Ale to ho přece neopravňuje hledat útěchu jinde.

Když jsem to řekla mámě, pokrčila rameny: „Chlapi jsou slabí… Ale ty musíš vědět, co chceš ty.“

Sára začala být neklidná – ptala se, kdy bude táta doma a proč je máma pořád smutná. Snažila jsem se jí vysvětlit, že někdy jsou dospělí smutní i bez důvodu.

Jednou večer mi Filip zavolal: „Můžu domů?“

„Nevím,“ odpověděla jsem upřímně.

Seděla jsem u kuchyňského stolu a dívala se na fotky z dovolené – byli jsme tam šťastní? Nebo už tehdy něco chybělo? Přemýšlela jsem o všech těch letech – o tom, jak jsme spolu začínali v malém bytě na Žižkově, jak jsme se hádali kvůli penězům i kvůli rodičům… A přesto jsme to vždycky nějak zvládli.

Ale teď? Teď už si nejsem jistá ničím.

Filip nakonec přišel domů o berlích. Sára mu skočila kolem krku a já jen stála ve dveřích a dívala se na ně dva – na tátu a dceru, kteří si navzájem tolik chyběli.

Večer jsme seděli naproti sobě v obýváku.

„Chci to zkusit znovu,“ řekl tiše Filip.

„Nevím, jestli ti ještě dokážu věřit,“ odpověděla jsem popravdě.

Dlouho jsme mlčeli.

Dnes už je to několik měsíců od té nehody. Filip chodí na rehabilitace, já zase trochu víc dýchám. Občas si povídáme víc než dřív – někdy i o věcech, které bolí.

Ale pořád ve mně hlodá otázka: Dá se vůbec ztracená důvěra znovu najít? Nebo když jednou praskne, už nikdy nebude jako dřív?

Co byste udělali vy na mém místě? Má smysl bojovat za vztah i přes zradu? Nebo je lepší začít znovu úplně od začátku?