„Tati, nech mě být!” – Příběh českého otce a syna, které rozdělily peníze

„Tati, nech mě být! Už mi nevolej!“ Jeho hlas byl ostrý jako břitva. Stál jsem v kuchyni našeho panelákového bytu v Brně, telefon mi málem vypadl z ruky. Srdce mi bušilo až v krku. „Ale Tomáši, já jen… chtěl jsem vědět, jak se máš. Už jsme se dlouho neviděli.“ Snažil jsem se znít klidně, ale hlas se mi třásl. „Vždyť víš, že mám teď hodně práce. A navíc…“ odmlčel se, „…potřeboval bych půjčit peníze.“

V tu chvíli mi došlo, že už nejsem pro svého syna táta, ale jen bankomat. Vzpomněl jsem si na doby, kdy byl malý kluk a běhal po bytě s dřevěným vláčkem. Tehdy stačilo obejmutí a svět byl v pořádku. Kde se to všechno pokazilo?

Moje žena Jana zemřela před třemi lety na rakovinu. Od té doby jsme s Tomášem zůstali sami. Snažil jsem se být mu oporou, ale on se uzavíral do sebe. V pubertě začal chodit s partou kluků z ulice, často se vracel pozdě domů, někdy i opilý. Snažil jsem se s ním mluvit, ale vždycky to skončilo hádkou.

Jednou v noci jsem ho našel sedět na schodech před domem. Plakal. „Tati, já už nevím, co mám dělat…“ řekl tehdy. Objali jsme se a já si myslel, že jsme zase našli cestu k sobě. Ale mýlil jsem se.

Po maturitě odešel do Prahy na vysokou školu. První rok jsme si volali často, psali si zprávy. Pak se něco změnilo. Začal být odtažitý, odpovídal jednoslovně nebo vůbec. Když přijel domů na Vánoce, byl nervózní a pořád koukal do mobilu.

Jednou večer jsem zaslechl jeho rozhovor s kamarádem: „Hele, starý je v pohodě, když něco potřebuju, vždycky mi pošle prachy.“ Zmrazilo mě to. Byl jsem pro něj jen zdroj peněz?

A pak přišel ten osudný telefonát. „Potřeboval bych půjčit peníze,“ řekl Tomáš bez obalu. „Na co je potřebuješ?“ zeptal jsem se opatrně. „To je jedno… prostě je potřebuju.“

Zamrazilo mě. „Tomáši, já ti rád pomůžu, ale musíš mi říct pravdu. Máš nějaké problémy?“

„Nech mě být! Pořád jenom moralizuješ! Když nechceš pomoct, tak to řekni rovnou!“ zakřičel a zavěsil.

Seděl jsem dlouho v tichu a díval se na fotku na stěně – Tomáš jako malý kluk v náručí své maminky. Slzy mi tekly po tváři.

Další týdny byly peklo. Tomáš mi nebral telefony, neodpovídal na zprávy. Večer jsem sedával u stolu a přehrával si v hlavě všechny naše rozhovory. Kde jsem udělal chybu? Měl jsem být přísnější? Nebo naopak víc naslouchat?

Jednou večer zazvonil zvonek. Otevřel jsem dveře a tam stála sousedka paní Novotná: „Pane Jaroslave, slyšela jsem Tomáše v televizi… Prý měl nějaké problémy s dluhy.“

Zhroutil jsem se na židli. Tak proto potřeboval peníze.

Druhý den jsem mu napsal dlouhou zprávu: „Tomáši, mám tě rád a chci ti pomoct. Ale musíš mi říct pravdu.“

Odpověď nepřišla.

Začal jsem chodit na procházky do Lužánek, abych přišel na jiné myšlenky. Pozoroval jsem rodiny s dětmi a bolelo mě u srdce. Vždyť já svého syna miluju! Proč mě odmítá?

Jednoho dne mi přišla SMS: „Promiň tati… Nechci tě zatěžovat svými problémy.“

Odpověděl jsem mu: „Nejsi pro mě zátěž. Jsi můj syn.“

Od té doby uplynulo několik měsíců. Občas si napíšeme krátkou zprávu – o počasí, o práci. Ale už to není jako dřív.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Ještě je šance na smíření? Nebo jsme se navždy ztratili? Co byste udělali vy na mém místě?