Tajemství za slanou kávou: Příběh jednoho manželství

„Proč si tu kávu zase solíš, Karle?“ vyhrkla jsem podrážděně, když jsem ráno v kuchyni zahlédla, jak můj muž opět sahá po slánce. Vždycky mě to rozčilovalo. Káva má být hořká, voňavá, silná – ne slaná! Ale Karel jen pokrčil rameny a s úsměvem, který jsem v tu chvíli považovala za provokaci, odpověděl: „Tak mi prostě chutná.“

Bylo to naše každodenní ráno. Já, nervózní z práce v nemocnici, on, klidný učitel na základce. Dvě děti už dávno vyletěly z hnízda a my zůstali sami v našem panelákovém bytě na Jižním Městě. Všechno bylo tak obyčejné, až to někdy bolelo. Jen ta jeho slaná káva byla jako trn v patě.

Jednou jsem to nevydržela a postěžovala si své sestře Janě. „Víš, že Karel si pořád solí kávu? To je přece divné! Myslíš, že je to nějaký zdravotní problém?“ Jana se jen zasmála: „Třeba je to jeho malý protest proti světu. Nebo tě chce něčím provokovat.“

Jenže mě to hlodalo dál. Začala jsem si všímat i jiných věcí. Karel byl poslední dobou unavenější, často se zadýchával do schodů a večer usínal u televize dřív než já. Když jsem mu navrhla návštěvu lékaře, mávl rukou: „To je věkem, Aleno. Všichni stárneme.“

Pak přišel ten den. Bylo pondělí, venku pršelo a já se vracela z noční směny. Byt byl tichý, až příliš tichý. Na stole stála nedopitá káva – a vedle ní slánka. Karel seděl v křesle, oči zavřené, tvář klidná. Už nedýchal.

Pohřeb byl rychlý a strohý, jak si přál. Děti přijely z Brna a Plzně, objímaly mě a plakaly. Já byla jako ve snu. Doma jsem pak seděla u stolu a zírala na jeho hrnek s tmavou stopou po kávě. Proč ta sůl? Proč mi nikdy neřekl pravdu?

Začala jsem uklízet jeho věci. V šuplíku u postele jsem našla starý dopis, adresovaný mně. Ruce se mi třásly, když jsem ho rozbalovala.

„Milá Aleno,

jestli tohle čteš, už tu nejsem. Chtěl jsem ti něco říct – něco, co jsem nikdy nedokázal vyslovit nahlas. Víš, proč si dávám do kávy sůl? Není to zvyk ani rozmar. Je to vzpomínka na první rande s tebou v té malé kavárně na Národní třídě. Byl jsem tak nervózní, že jsem místo cukru sáhl po slánce a ty ses tomu smála celý večer. Od té doby mi slaná káva připomínala ten den – tvoji radost, tvůj smích, pocit, že všechno bude v pořádku.

Nikdy jsem ti to neřekl, protože jsem měl strach, že bys to považovala za hloupost. Ale pro mě to byla malá kotva v moři všedních dnů. Miloval jsem tě víc, než jsem uměl říct.

Tvůj Karel“

Slzy mi stékaly po tváři a já poprvé za dlouhé roky ucítila bolest i lásku zároveň. Vzpomněla jsem si na ten den – na svůj smích i na jeho rozpaky. Celý život jsme spolu žili vedle sebe, řešili účty, děti, hádali se kvůli hloupostem… A přitom mi unikalo něco tak důležitého.

Dny plynuly a já se snažila najít nový smysl života bez Karla. Děti mě zvaly na víkendy k sobě, ale já se vracela domů do prázdného bytu a vařila si kávu – tentokrát se špetkou soli. Chutnala zvláštně, ale v té chuti byla celá naše minulost.

Jednou večer přišla dcera Petra s vnukem Matějem na návštěvu. „Babi, proč máš v kávě sůl?“ zeptal se Matěj zvědavě.

Podívala jsem se na něj a usmála se: „To je takové malé tajemství mezi mnou a dědou.“

Petra mě pohladila po ruce: „Mami, nikdy jsme ti neřekli dost často, jak moc tě máme rádi.“

Objala jsem ji pevněji než kdy dřív a v duchu poděkovala Karlovi za jeho tiché vyznání.

Teď sedím u okna a dívám se na deštivé sídliště pod sebou. Přemýšlím: Kolik dalších malých tajemství přehlížíme v každodenním shonu? Kolik lásky nám uniká jen proto, že se bojíme zeptat nebo naslouchat?

A co vy? Máte ve svém životě někoho, komu byste měli položit tu správnou otázku – dokud je čas?