Tajemství naší rodiny: Kdo je dívka na fotografii?

„Tohle je ona?“ zeptala se teta Marie, když se naklonila nad starou rodinnou fotografii, kterou jsem jí právě ukázala. Její prst se zastavil na tváři mého syna Jakuba. „Ne, to je Jakub,“ odpověděla jsem s úsměvem, ale v hloubi duše jsem cítila, jak se mi znovu svírá žaludek. Tohle nebylo poprvé, co si někdo spletl mé děti.

Jakub a jeho sestra Eliška byli dvojčata. Narodili se předčasně a od prvního dne byli zvláštní. Jakub měl jemné rysy a dlouhé řasy, které by mu mohla závidět kdejaká dívka. Eliška naopak měla krátké vlasy a výrazné rysy, které jí dodávaly chlapecký vzhled. Když jsme poprvé dostali jejich fotografie z porodnice, i já jsem se na chvíli zarazila. Ale pro mě to byli vždy moje děti, bez ohledu na to, jak vypadaly.

Když začali chodit do školky, problémy se jen prohloubily. „Proč má Jakub růžové tričko?“ ptaly se ostatní děti. „A proč má Eliška modré kalhoty?“ Vysvětlovala jsem jim, že barvy nejsou určeny jen pro jedno pohlaví, ale děti byly neúprosné. Jakub se často vracel domů s pláčem a Eliška se stávala stále více uzavřenou.

Jednoho večera, když jsem ukládala děti do postele, Jakub se ke mně přitulil a zašeptal: „Mami, proč si lidé myslí, že jsem holka?“ Jeho otázka mě zasáhla jako blesk z čistého nebe. „Protože jsi krásný takový, jaký jsi,“ odpověděla jsem mu a snažila se potlačit slzy.

S manželem Petrem jsme dlouho přemýšleli, jak dětem pomoci. Rozhodli jsme se navštívit psychologa. „Vaše děti jsou v pořádku,“ řekl nám doktor Novák po několika sezeních. „Je to společnost, která má problém s tím, jak vnímá genderové role.“ Jeho slova nás uklidnila, ale zároveň nám ukázala, jak dlouhá cesta nás ještě čeká.

Jednoho dne přišla Eliška domů s nápadem. „Mami, co kdybychom udělali výstavu našich fotografií?“ Navrhla s nadšením v očích. „Ukázali bychom lidem, že nezáleží na tom, jak vypadáme.“ Byla jsem překvapená její odvahou a souhlasila jsem.

Začali jsme sbírat fotografie z různých období jejich života. Od prvních krůčků až po současnost. Každá fotografie měla svůj příběh a každá ukazovala jiný aspekt jejich osobnosti. Výstava měla být nejen o nich, ale i o tom, jak společnost vnímá genderové role.

Když přišel den vernisáže, byla jsem nervózní. Co když lidé nepochopí naši myšlenku? Co když budou naše děti znovu terčem posměchu? Ale když jsem viděla, jak Eliška a Jakub hrdě stojí vedle svých fotografií, věděla jsem, že jsme udělali správnou věc.

Lidé přicházeli a odcházeli, někteří se zastavili a zamysleli se nad tím, co viděli. Jiní jen prošli kolem. Ale to nejdůležitější bylo, že naše děti byly šťastné. „Mami,“ řekl mi Jakub na konci dne, „myslím, že jsme něco změnili.“ A já věděla, že měl pravdu.

Někdy se ptám sama sebe: Proč je tak těžké přijmout lidi takové, jací jsou? Proč musíme stále bojovat s předsudky a stereotypy? Možná je to proto, že jsme zapomněli vidět krásu v rozmanitosti.