Tajemná dobrodinkyně z Nuslí: Příběh Nadi a její rodiny

„Mami, proč je doma taková zima?“ zeptala se mě Adélka, když si ráno oblékala svetr přes pyžamo. Její hlas se třásl stejně jako moje ruce, když jsem se snažila rozdělat starý plynový kotel. Už několik dní jsme topili jen minimálně, abychom ušetřili na účtech. V lednici zbylo jen pár vajec a půlka chleba. Z kuchyně voněla káva, kterou jsem si dovolila jen proto, abych měla sílu vstát z postele.

Byla jsem na dně. Po rozvodu s Petrem jsem zůstala sama na dvě děti a malý byt v Nuslích. Petr posílal alimenty nepravidelně a práce v knihovně mi sotva pokryla nájem. Každý den jsem počítala koruny a přemýšlela, kde ještě ušetřit. V noci jsem nemohla spát – místo snů mě budily starosti a tiché vzlyky pod peřinou.

To ráno, když jsem šla vynést odpadky, zakopla jsem o něco tvrdého na rohožce. Byla to obyčejná bílá obálka bez jména. Opatrně jsem ji otevřela – uvnitř bylo pět tisíc korun a lístek: „Držte se. Nejste sama.“

Zůstala jsem stát na chodbě jako přimražená. Srdce mi bušilo až v krku. Kdo to mohl být? Sousedi? Někdo z práce? Nebo snad někdo úplně cizí? Vrátila jsem se domů a schovala peníze do šuplíku pod ponožky. Celý den jsem byla jako na trní.

Odpoledne přišla domů Klárka ze školy. „Mami, dneska jsme měli ve třídě sbírku na děti z dětského domova. Paní učitelka říkala, že i malé dary můžou změnit život.“ Podívala se na mě těma svýma velkýma očima a já cítila, jak se mi derou slzy do očí. Jak bych jí mohla vysvětlit, že tentokrát jsme to my, kdo potřebuje pomoc?

Večer jsem volala mámě do Plzně. „Naďo, musíš si najít lepší práci,“ řekla mi už po sté. „Nemůžeš pořád žít z ruky do pusy! A co Petr? Neměl by ti víc pomáhat?“

„Mami, prosím tě…“ povzdechla jsem si. „Petr má novou rodinu, na nás už dávno zapomněl.“

„A co ten tvůj bratr? Martin by ti mohl půjčit!“

„Martin má dost svých starostí,“ odsekla jsem a rychle změnila téma.

Následující dny byly jako v mlze. Peníze z obálky nám umožnily koupit jídlo a zaplatit nedoplatek za plyn. Ale myšlenky na tajemného dobrodince mě neopouštěly. Každý den jsem procházela domem a pozorovala sousedy – paní Novotná z druhého patra, která vždycky nosila koláče na schůze SVJ; pan Karel, co pracuje v trafice dole; nebo snad mladá slečna Tereza, která se nedávno přistěhovala?

Jednou večer, když holky spaly, zaklepala na dveře sousedka z vedlejšího bytu, paní Dvořáková. „Naďo, slyšela jsem, že máš těžké období… Kdybys něco potřebovala, klidně se ozvi.“ Její hlas byl upřímný a laskavý. Ale v očích měla zvláštní výraz – věděla snad něco?

Začala jsem být podezřívavá i vůči vlastní rodině. Martin mi jednou poslal SMS: „Drž se, ségra.“ Bylo to krátké, ale neobvyklé. Nikdy jsme si nebyli moc blízcí.

Jednoho dne přišel dopis od exekutora – Petr dluží alimenty za tři měsíce a já mám zaplatit soudní poplatky. Zhroutila jsem se na kuchyňskou židli a rozplakala se nahlas. Klárka mě objala: „Neboj mami, všechno bude dobrý.“

Večer jsem seděla u okna a dívala se na zasněžené střechy Nuslí. Přemýšlela jsem o tom, jak je těžké žít v Praze sama s dětmi. Jak rychle se člověk může ocitnout na okraji společnosti – stačí jeden rozvod, jedna nemoc, jeden špatný měsíc.

Za pár dní se na rohožce objevila další obálka – tentokrát s tisícikorunou a lístečkem: „Vydržte ještě chvíli.“ Slzy mi tekly po tváři. Kdo je ta tajemná dobrodinkyně? Proč mi pomáhá? A proč mám pocit, že bych to měla být já, kdo pomáhá ostatním?

Začala jsem si všímat maličkostí – úsměvu prodavačky v samoobsluze, sousedčina pozdravu ve výtahu, dětského smíchu na hřišti před domem. Možná nejsem tak sama, jak si myslím.

Jednoho dne mě v knihovně oslovila starší paní: „Vy jste Naďa, že? Vaše dcera Klárka je moc hodná holka.“ Usmála se a podala mi sáček s domácími sušenkami. „Vím, že to nemáte lehké… Kdybyste něco potřebovala…“

Doma jsem seděla u stolu s dětmi a poprvé po dlouhé době jsme se smály u večeře. Možná je svět plný malých zázraků – jen je musíme umět vidět.

Ale otázky zůstávají: Kdo je moje tajemná dobrodinkyně? A proč je tak těžké přijmout pomoc od druhých? Možná bychom o tom měli mluvit víc – kolik lidí kolem nás bojuje v tichosti a čeká na své malé zázraky?

Co byste udělali vy na mém místě? Přijali byste anonymní pomoc – nebo by vás to spíš znepokojilo?