Svatba není loterie: Jak mi sestra Lucie chtěla najít lásku v Praze

„Tak už se konečně vzpamatuj, Aneto! Kolik ti je? Třicet? A pořád sama!“ Lucie stála uprostřed mého malého bytu na Vinohradech, ruce v bok, a v očích jí hořel oheň rozhodnosti. Venku bubnoval déšť na parapet a já se snažila ignorovat její výčitky. „Lucie, já nepotřebuju zachránce. A už vůbec ne další trapné rande naslepo.“

„Ale babička Božena už zase volala! Prý jestli tě mám na svědomí, když jsi pořád svobodná. Víš, jaká je…“ Lucie protočila oči a já si představila naši babičku, jak sedí v kuchyni v Litoměřicích, popíjí meltu a plánuje mou svatbu s někým, koho jsem nikdy neviděla.

„Babička by mě nejradši provdala za prvního, kdo projde kolem,“ povzdechla jsem si. Lucie se ale nedala zastavit. „Hele, dneska večer jdeme ven. Žádné výmluvy. Vezmu tě do toho nového baru na Národní. Prý tam chodí samí sympaťáci.“

A tak jsem se nechala vtáhnout do jejího šíleného plánu. Večer jsme stály před klubem, Lucie v rudých šatech zářila jako maják a já se cítila jako šedá myš. „Usměj se trochu! Vypadáš, jako bys šla na pohřeb,“ šeptla mi do ucha.

Uvnitř to hučelo smíchem a hudbou. Lucie okamžitě navázala kontakt s partou kluků u baru. „To je moje sestra Aneta,“ představila mě a já se snažila nevypadat zoufale. Jeden z nich, Petr, byl docela sympatický – vysoký, tmavé vlasy, hezký úsměv. Ale když začal vyprávět o svých investicích do kryptoměn a o tom, jak je Praha plná povrchních holek, měla jsem chuť utéct.

Lucie mezitím flirtovala s jeho kamarádem Tomášem a já tam seděla jako páté kolo u vozu. Po hodině jsem se omluvila na toaletu a v zrcadle si prohlížela svůj unavený výraz. „Co tu vlastně dělám?“ ptala jsem se sama sebe.

Další dny následovala série dalších pokusů: speed dating v kavárně na Letné (kde mi jeden muž nabídl společný pronájem bytu už po pěti minutách), procházka po náplavce s Lucčiným kolegou z práce (který celou dobu mluvil jen o své bývalé), nebo trapné rande naslepo s Honzou, synem maminčiny kamarádky (který si spletl moje jméno a celou dobu mi říkal Andrea).

Mezitím babička Božena stupňovala tlak. „Anetko, víš, že když jsem byla ve tvém věku, už jsem měla dvě děti? A dědeček byl takový fešák…“ Každý telefonát končil povzdechem a připomínkou, že čas běží.

Jednoho večera jsme s Lucií seděly u mě doma a popíjely víno. „Víš co, možná bych měla být chvíli sama,“ řekla jsem tiše. Lucie se na mě podívala překvapeně. „Ale vždyť jsi vždycky říkala, že nechceš být sama!“

„To jo… Ale nechci být s někým jen proto, abych nebyla sama. Chci někoho, s kým budu šťastná. A ne někoho, koho mi vybereš ty nebo babička.“

Lucie chvíli mlčela a pak se rozesmála: „No jo, asi jsem to trochu přehnala. Ale víš co? Aspoň jsme zažily pár dobrých historek.“

Jenže tím to neskončilo. Babička Božena přijela do Prahy osobně. Přinesla mi koláče a seznam potenciálních ženichů z jejího kostelního spolku. „Tady František je vdovec a má dům v Roudnici! A Mirek je sice trochu tichý, ale má auto…“

„Babičko! Já nechci seznamovací pohovor!“ vybuchla jsem konečně. Babička se urazila a celý večer trucovala v obýváku.

Po téhle návštěvě jsem si uvědomila, jak moc mě rodinný tlak dusí. Začala jsem trávit víc času sama – chodila jsem na výstavy, do kina, běhala po Stromovce. A najednou jsem zjistila, že mi to vlastně vyhovuje.

Jednoho dne jsem potkala ve frontě na kávu Martina – nenápadného kluka v džínách a svetru. Dali jsme se do řeči o knížkách a zjistili jsme, že máme podobný smysl pro humor i pohled na svět. Nebylo to žádné osudové vzplanutí jako z románu, ale bylo to opravdové.

Když jsem to řekla Lucii, rozesmála se: „Takže sis nakonec našla kluka sama? No vidíš! A já se tady mořím s tvými rande naslepo.“

Babička Božena byla samozřejmě zvědavá: „A kdy bude svatba?“ ptala se hned při první příležitosti.

Jenže tentokrát jsem už necítila žádný tlak. Usmála jsem se: „Babičko, svatba není loterie. A já chci být šťastná – i kdybych měla zůstat sama.“

Někdy si říkám: Proč máme v Česku takový strach z toho být chvíli sami? Proč nás rodina pořád tlačí do vztahů? Co je vlastně důležitější – být s někým za každou cenu, nebo být věrný sám sobě?