Stíny minulosti: Když smrt matky odhalí tajemství, které mění celý život

„Proč jsi mi to nikdy neřekla, mami?“ šeptám do ticha bytu, kde ještě voní její parfém a na stole leží nedopitý hrnek kávy. Je to teprve týden, co jsme ji pohřbili na malém hřbitově v našem městě. Všichni říkali, že byla silná žena, ale já teď cítím jen prázdno a vztek. V ruce svírám starý dopis, který jsem našla mezi jejími věcmi – dopis od muže jménem Jaroslav. Nikdy jsem o něm neslyšela. Nikdy mi o něm neřekla ani slovo.

„Terezo, pojď už, musíme začít vyklízet!“ volá na mě sestra Klára z ložnice. Její hlas je unavený, podrážděný. Vím, že i ona trpí, ale každá z nás to prožívá jinak. Já potřebuju odpovědi. Ona chce mít klid.

Sedím na posteli a zírám na tu adresu v Praze. Jaroslav Novotný. Co když je to můj otec? Co když všechno, co jsem si myslela o svém dětství, byla lež? V hlavě mi běží vzpomínky – máma, jak se směje u stolu, jak mě objímá po špatném dni ve škole, jak mi říká: „Jsi moje holčička.“ Ale nikdy neřekla nic o tom, kdo byl můj táta. Vždycky jen: „To není důležité.“

Klára vchází do pokoje a vidí mě s dopisem. „Zase to čteš? Terezo, nech to být. Máma měla svoje důvody. Nechci se v tom hrabat.“

„Ale já musím vědět, kdo jsem!“ vybuchnu. „Nechci žít ve lži.“

Klára si povzdechne a sedne si vedle mě. „Víš co? Udělej si, co chceš. Ale já už na to nemám sílu.“

O dva dny později stojím před starým činžákem v Holešovicích. Srdce mi buší až v krku. Zvoním na zvonek s nápisem Novotný. Otevře mi vysoký muž s prošedivělými vlasy a hlubokýma očima. Chvíli na mě mlčky hledí.

„Dobrý den… já… jmenuju se Tereza Malá… hledám pana Jaroslava Novotného.“

Zamrká a pak tiše řekne: „To jsem já. Vy jste…?“

„Dcera Hany Malé,“ vyhrknu.

V jeho tváři se mihne bolest i překvapení. „Pojďte dál,“ řekne nakonec.

Byt je plný knih a starých fotografií. Sedíme naproti sobě u kuchyňského stolu. Jaroslav mlčí, pak se zhluboka nadechne.

„Hana… byla výjimečná žena,“ začne pomalu. „Měli jsme se rádi. Moc rádi. Ale tehdy… nebylo to jednoduché.“

„Proč jste se rozešli?“ ptám se tiše.

Jaroslav se zadívá z okna. „Byl jsem zbabělec. Měl jsem strach z odpovědnosti, z toho, co by tomu řekli moji rodiče… Byli jsme mladí, chudí… A pak mi Hana řekla, že je těhotná.“

Cítím, jak se mi třesou ruce. „A vy jste odešel?“

Přikývne. „Ano. A celý život toho lituju.“

Mlčíme dlouho. Pak vytáhne starou krabičku a podává mi ji. Uvnitř jsou dopisy – od mámy jemu i od něj jí. Čtu útržky slov plných lásky i bolesti.

„Nikdy jsem tě neviděl,“ šeptá Jaroslav, „ale Hana mi psala o tobě. Posílala mi fotky, které jsem nikdy neměl odvahu otevřít.“

Slzy mi stékají po tváři. „Proč jste mě nikdy nehledal?“

Jaroslav se rozpláče taky. „Bál jsem se odmítnutí. Myslel jsem, že bys mě nenáviděla.“

Odcházím z bytu s hlavou plnou otázek a srdcem těžkým jako kámen. Doma čeká Klára.

„Tak co?“ ptá se opatrně.

„Je to on,“ odpovím prostě.

Klára mě obejme a poprvé po dlouhé době brečíme spolu.

Dny plynou a já se snažím pochopit máminu volbu – proč mi nikdy neřekla pravdu? Proč mě chránila před vlastní minulostí? Začínám chápat, že někdy je těžké říct pravdu i těm nejbližším.

Jednoho večera sedím u mámina hrobu a šeptám do ticha: „Mami, odpustíš mi někdy, že jsem hledala odpovědi? Nebo jsi chtěla, abych je našla až teď?“

Možná nikdy nedostanu všechny odpovědi. Ale aspoň už vím, odkud pocházím – a že i když je minulost bolestivá, patří ke mně stejně jako láska mojí mámy.

A tak se ptám: Je lepší žít v nevědomosti a klidu, nebo znát pravdu za každou cenu? Co byste udělali vy?