Stíny minulosti: Když se ozve hlas, na který jste chtěli zapomenout

„Mami, kdo to byl?“ ozvalo se z vedlejšího pokoje, když jsem s třesoucíma rukama položila mobil na stůl. Sára, moje dcera, právě skládala puzzle a ani netušila, že se mi právě rozpadl svět. Její hlas mě vytrhl z otupělosti. „Nikdo důležitý,“ zalhala jsem a snažila se, aby mi neproklouzly slzy. Ale v hlavě mi pořád zněla ta otázka: „Či ty taky někdy o mně sníš?“

Byl to obyčejný den. Vrátila jsem se z Lidlu, rozbalila tašky, v rychlovarné konvici už bublala voda na čaj. Měla jsem v plánu klidný večer s knížkou od Petry Soukupové. Ale když jsem rozmotávala igelitku s mrkví a petrželí, zazvonil telefon. Neznámé číslo. Už jsem ho chtěla odmítnout, ale něco mě zastavilo. Možná zvědavost, možná strach. Zvedla jsem to.

„Či ty taky někdy o mně sníš?“ Ten hlas byl hluboký, klidný, trochu unavený. A přesto ve mně vyvolal paniku. V tu chvíli jsem věděla, že to není omyl. Že tenhle muž mě zná. A já jeho taky. Jenže jsem si přála, abych mohla zapomenout.

Zavřela jsem oči a na vteřinu se mi vybavila stará tramvajová zastávka v Brně-Židenicích, kde jsme spolu stáli před dvaceti lety. Bylo mi osmnáct a on byl ten, kvůli kterému jsem poprvé lhala rodičům. Ten, kvůli kterému jsem poprvé brečela do polštáře celou noc.

„Kdo jste?“ zeptala jsem se tiše.

„To je jedno,“ odpověděl a zavěsil.

Zůstala jsem stát v kuchyni, ruce sevřené kolem telefonu, a cítila, jak se mi do očí derou slzy. Všechno to bylo zpátky – bolest, vina, vztek i touha vědět pravdu.

Ten večer jsem nemohla spát. Sára už dávno usnula a já seděla v kuchyni s hrnkem studeného čaje a přemýšlela, jestli mám někomu říct pravdu. Manželovi? Mámě? Nebo snad sama sobě?

Druhý den ráno jsem šla do práce jako robot. V kanceláři na úřadě mě kolegyně Jana pozdravila svým obvyklým „Tak co, jak bylo včera doma?“, ale já jen pokrčila rameny. „Nic zvláštního.“

Ale nebyla to pravda. V hlavě mi pořád zněla ta otázka a já věděla, že musím zjistit víc. Večer jsem prohledala staré krabice na půdě u rodičů. Mezi fotkami z dovolených a vysvědčeními jsem našla dopis – žlutý papír s jeho písmem. „Nikdy nezapomenu na tu noc u řeky,“ stálo tam. „Kdybys někdy potřebovala pomoc, ozvi se.“

Srdce mi bušilo až v krku. Vzpomněla jsem si na všechno – na to léto po maturitě, kdy jsme spolu utíkali před světem k řece Svratce, na jeho smích i na ten den, kdy zmizel beze slova.

Doma jsem seděla u stolu a dívala se na Sáru. Byla tak podobná mně v jejím věku – stejný úsměv, stejná tvrdohlavost. Najednou mě napadlo: Co když ten telefonát znamená víc? Co když je to varování? Nebo prosba o odpuštění?

Začala jsem být paranoidní. Kontrolovala jsem zamčené dveře dvakrát za večer, sledovala neznámé tváře na ulici. Manžel si všiml mé nervozity: „Děje se něco?“ ptal se opatrně.

„Jen práce,“ zalhala jsem znovu.

Ale pak přišel další telefonát. Tentokrát neznámý hlas řekl jen: „Musíme si promluvit.“

„O čem?“

„O tom, co jsi nikdy neřekla nikomu.“

Zamrazilo mě. Věděla jsem přesně, co tím myslí.

Další dny byly jako zlý sen. Nemohla jsem jíst ani spát. Nakonec jsem se rozhodla – musím to říct alespoň mámě.

Seděly jsme spolu v její kuchyni u bábovky a já jí vyprávěla všechno – o tom klukovi z Brna, o té noci u řeky i o tom, jak zmizel a já zůstala sama s tajemstvím.

Máma mlčela dlouho. Pak řekla: „Měla jsi mi to říct dřív.“

„Bála jsem se,“ přiznala jsem.

„Všichni máme svá tajemství,“ povzdechla si máma a pohladila mě po ruce.

Když přišel třetí telefonát, byla jsem připravená.

„Sejdeme se u řeky,“ řekl hlas.

Šla jsem tam sama. Bylo chladno a mlha se válela nad vodou jako duchové minulosti.

Stál tam – starší, unavenější, ale pořád on. Tomáš.

„Proč jsi mi volal?“ zeptala jsem se.

„Chtěl jsem vědět, jestli jsi šťastná,“ řekl tiše.

„A co kdybych nebyla?“

„Pak bych ti chtěl pomoct.“

Dlouho jsme mlčeli. Pak jsem řekla: „Minulost už nezměníme.“

„Ale můžeme ji pochopit,“ odpověděl.

Odcházela jsem domů s pocitem úlevy i smutku zároveň. Některé rány se nikdy úplně nezahojí. Ale možná je čas přestat utíkat.

Někdy si říkám: Kolik z nás žije s tajemstvím, které by mohlo změnit všechno? A kolik odvahy je potřeba k tomu říct pravdu – sobě i ostatním?