Sousedka, která vždycky klepala pro něco sladkého
„Emilie, otevřete, vím, že jste doma! Jenom malý kousek bábovky, prosím vás!“ ozývalo se naléhavé klepání na dveře. Bylo pondělí večer, venku pršelo a já jsem seděla na gauči s hrnkem levného čaje, který jsem si mohla dovolit po zaplacení nájmu. V ruce jsem svírala mobil a přemýšlela, jestli mám předstírat, že nejsem doma. Ale paní Novotná byla neúnavná. Klepání zesílilo.
„No tak, Emilie! Vždyť víte, jak mám ráda sladké. A vy pečete tak výborně!“ ozvalo se znovu. S povzdechem jsem vstala a otevřela dveře. Paní Novotná stála na chodbě v květované zástěře, vlasy svázané do drdolu, oči upřené na mě s očekáváním.
„Dobrý večer, paní Novotná,“ usmála jsem se nuceně. „Bábovka už je skoro pryč…“
„Ale aspoň kousek! Víte, jak mi to dělá radost. Sama bych si neupekla, ruce už neslouží,“ zamrkala na mě a já cítila, jak se ve mně mísí lítost s podrážděním.
Podala jsem jí poslední dva kousky bábovky. „Děkuju vám, Emilie! Jste zlatá. Kdybyste něco potřebovala…“
Jenže já nikdy nic nepotřebovala. Nebo spíš – nikdy jsem si o nic neřekla. Byla jsem nová v domě, sama po rozvodu, s minimální výplatou z knihovny a s pocitem, že musím být za každou cenu milá. Ale paní Novotná si na mě rychle zvykla. Začalo to bábovkou, pak chtěla trochu cukru, jindy vajíčka nebo kávu. Někdy přišla jen tak – „na kus řeči“, ale vždycky odešla s něčím v tašce.
Jednou jsem se svěřila mamince po telefonu: „Mami, já už nevím… Ona je milá, ale mám pocit, že mě využívá.“
Maminka povzdechla: „Emilie, musíš jí říct ne. Jinak tě to zničí.“
Ale jak říct ne staré paní? Vždyť je sama! A já taky… Možná proto jsem jí tolik ustupovala. Každý večer jsem čekala na její kroky na chodbě a srdce mi bušilo strachem i vztekem.
Jednoho dne přišla s prosbou o půjčku: „Emilie, nemáte stovku do důchodu? Vrátím vám to příští týden.“
Zarazila jsem se. „Já… sama mám teď málo.“
Zamračila se: „No jo, mladí dneska…“
Ten den jsem poprvé zavřela dveře dřív, než stačila něco dodat. Celý večer jsem měla výčitky svědomí. Ale zároveň jsem cítila úlevu.
Další dny bylo ticho. Žádné klepání. Jen občasné pohledy na chodbě – chladné a vyčítavé.
Začala jsem si všímat i jiných věcí. Sousedi mě zdravili méně ochotně. Jednou jsem zaslechla paní Dvořákovou šeptat: „Ta nová je nějaká divná…“
Cítila jsem se jako vyvrhel. Přemýšlela jsem, jestli jsem to opravdu přehnala. Možná bych měla být vstřícnější? Ale pak mi přišel dopis od bratra:
„Emi, nenech si všechno líbit. Lidi tě budou využívat, když jim to dovolíš.“
Jednoho večera jsem seděla u okna a dívala se na rozsvícené byty naproti. Každý měl svůj příběh, své radosti i trápení. Najednou někdo zaklepal – tentokrát jemněji.
Otevřela jsem dveře a stála tam paní Novotná. V ruce držela malou krabičku.
„Emilie… omlouvám se. Asi jsem to přehnala. Jste hodná holka a já… já jenom nechci být sama.“
Podala mi krabičku – uvnitř byly linecké cukroví.
Usmála jsem se: „Děkuju… A víte co? Příště si dáme čaj spolu. Ale každý přinese něco.“
Paní Novotná přikývla a v očích se jí zaleskly slzy.
Od té doby jsme našly rovnováhu. Někdy si pomůžeme, někdy si jen popovídáme přes dveře. Už nemám strach říct ne – a ona už neklepe tak často.
Někdy si ale říkám: Proč je pro nás tak těžké nastavit hranice? A kolik toho musíme snést, než se naučíme chránit sami sebe?