Sen, který přežil smrt: Příběh malého Ondry a jeho knihovny pro nemocné děti

„Mami, myslíš, že když budu mít hodně knížek, nebudu se už tolik bát?“ zeptal se mě Ondra, když jsem mu večer před spaním četla jeho oblíbeného Krtka. Seděli jsme v nemocničním pokoji v Motole, kde už jsme byli třetí měsíc. Venku pršelo a kapky bubnovaly na parapet, zatímco Ondra svíral v ruce plyšového medvěda a já se snažila nebrečet.

Ondra byl vždycky jiný. Od malička měl v očích zvláštní jiskru a nikdy si nestěžoval, i když mu bylo zle. Když mu lékaři diagnostikovali leukémii, svět se mi zhroutil. Ale on… on se usmál a řekl: „Aspoň budu mít čas přečíst všechny knížky na světě.“

První týdny byly těžké. Chemoterapie, nekonečné čekání na výsledky, strach z každého zakašlání. Ale Ondra si našel svůj způsob, jak tomu všemu čelit – četl. Nejprve pohádky, pak encyklopedie, dokonce i kuchařky, které jsme našli v nemocniční knihovně. Brzy si všiml, že ostatní děti v nemocnici nemají co číst. „Mami, proč tu není víc knížek? Vždyť by nám to pomohlo zapomenout na bolest.“

A tak začal jeho sen. Ondra chtěl shromáždit 15 000 knih pro děti v nemocnicích po celé republice. „To je moc,“ řekla jsem mu poprvé. „To nikdy nezvládneme.“ Ale on jen zavrtěl hlavou: „Když budeme věřit, tak to půjde.“

Začali jsme psát dopisy – rodině, přátelům, sousedům. Ondra namaloval plakáty s obrázky knih a usměvavých dětí. Já je rozvěsila po škole, po knihovně, dokonce i na nástěnku v Albertu. Lidé začali nosit knihy – staré pohádky, komiksy, encyklopedie. Každý den jsme s Ondrou počítali nové přírůstky a on si pečlivě zapisoval čísla do svého sešitu.

Jednou večer přišla do pokoje paní doktorka Šimková. „Ondro, slyšela jsem o tvé sbírce. Jsi moc statečný kluk.“ Ondra se usmál: „Paní doktorko, až tu bude hodně knížek, děti budou šťastnější. A možná se budou i rychleji uzdravovat.“

Ale čas byl neúprosný. Ondrovi začalo být hůř. Přestával jíst, často spal a někdy už ani neměl sílu držet knížku v ruce. Jednoho rána jsem ho našla sedět u okna s pohledem upřeným do deště. „Mami, myslíš, že když umřu, někdo ten můj sen dokončí?“

Zlomilo mi to srdce. „Ondro, slibuju ti, že tvůj sen nenechám zemřít.“

Ondra odešel tiše jednoho chladného listopadového rána. V nemocničním pokoji zůstaly jeho knížky, medvídek a plakát s nápisem: „Knížky pro všechny děti!“

První týdny po jeho smrti byly jako mlha. Nevěděla jsem, jak dál žít. Ale pak mi přišel dopis od paní učitelky Novákové: „Jano, celá škola sbírá knihy pro Ondru. Chceme mu splnit jeho přání.“ A pak další zprávy – z knihovny v Plzni, z dětského oddělení v Brně, od skautů z Ostravy.

Začala jsem organizovat sbírku pod názvem „Ondrova knižní nadace“. Lidé posílali knihy z celé republiky – někdy s dopisem pro Ondru, někdy jen s tichým přáním uzdravení pro všechny děti. V jednom balíčku byla dokonce knížka s věnováním: „Pro statečného kluka Ondru – nikdy nezapomeneme.“

Jednoho dne mi zavolala paní ředitelka nemocnice: „Paní Novotná, máme tu už přes 10 000 knih! Vaše sbírka změnila atmosféru na oddělení. Děti jsou šťastnější.“

Ale nebylo to jen o radosti. Někteří lidé nám vyčítali, že bychom měli raději sbírat peníze na léky nebo vybavení. „Knížky nikoho nevyléčí,“ psali mi anonymně na Facebooku. Ale já věděla své – viděla jsem na vlastní oči, jak se dětem rozzáří oči nad novou pohádkou.

Jednou večer jsme s manželem Petrem seděli u stolu a počítali další balíčky knih. Mlčel dlouho, pak najednou řekl: „Jano… myslíš, že kdybychom byli dřív přišli na Ondrovu nemoc, mohl ještě žít?“ Ztuhla jsem. Tuhle otázku jsem si kladla každý den. Ale odpověď neexistovala.

Když jsme konečně dosáhli cíle – 15 000 knih – uspořádali jsme v Motole malou slavnost. Děti si vybíraly knížky a smály se. Já stála stranou a v ruce držela Ondrovu oblíbenou pohádku o Krtkovi.

„Mami,“ slyšela jsem najednou za sebou tichý hlásek jedné holčičky s holou hlavou po chemoterapii, „Ondra byl můj kamarád. Díky němu mám teď každý večer co číst.“

A tehdy jsem pochopila – Ondrův sen žije dál v každém dítěti, které otevře knihu a na chvíli zapomene na bolest.

Někdy večer přemýšlím: Udělala jsem pro svého syna dost? Může láska a obyčejná knížka opravdu změnit svět? Co si o tom myslíte vy?