Sedmdesát let v železářství: Příběh Františka Novotného

„Franto, už je čas. Zavři, prosím tě, dneska naposledy,“ ozvalo se za mnou hlasem plným dojetí. Otočil jsem se a viděl svou dceru Hanu stát ve dveřích našeho železářství. V ruce držela starý svetr, který mi kdysi upletla moje žena Marie. Ta už tu s námi není, ale její přítomnost cítím v každém koutě tohohle obchodu.

Zavřel jsem pokladnu, pohladil pult, na kterém jsem prodával hřebíky, šrouby i barvy celá desetiletí. „Víš, Haničko, já si neumím představit, že už sem zítra nepřijdu,“ řekl jsem tiše. V očích mě pálily slzy, které jsem se snažil skrýt.

„Tati, zasloužíš si odpočívat. Sedmdesát let! Kdo to dneska dokáže?“ Hana mě objala a já cítil její třesoucí se ruce. Věděl jsem, že i pro ni je to těžké. Vždyť tady vyrůstala, tady jsme spolu po smrti Marie drželi pohromadě.

Za oknem se začali scházet sousedé. Paní Králová z vedlejšího papírnictví mávala kapesníkem a pan Dvořák, který ke mně chodil pro šroubky snad odjakživa, mi posílal palec nahoru. Najednou se otevřely dveře a dovnitř vtrhla parta dětí s transparentem: „Děkujeme, Franto!“

„Pane Novotný, budete nám chybět!“ volala malá Anička a podávala mi obrázek železářství s nápisem „Nejlepší obchod v Plzni“.

Zasmál jsem se přes slzy. „Děkuju vám všem. Bez vás by to tady nemělo smysl.“

Ale v tu chvíli jsem si uvědomil, jak moc mě děsí prázdnota, která přijde zítra. Co budu dělat? Kdo vlastně jsem bez tohohle obchodu?

Večer doma sedím u stolu a dívám se na staré fotky. Marie s úsměvem za pultem, malá Hana s copánky mezi regály. Vzpomínám na všechny ty roky – jak jsme přežili povodně, jak jsme opravovali střechu po vichřici, jak jsme slavili každé Vánoce s kolegy i zákazníky.

Najednou mi pípne telefon. Zpráva od vnuka Tomáše: „Dědo, jsi legenda! Ale proč jsi tam zůstal tak dlouho? Nebylo ti líto promarnit život v obchodě?“

Ta otázka mě zasáhne víc než cokoliv jiného. Promarnil jsem život? Měl jsem odejít dřív? Mohl jsem cestovat, poznat svět…

Vzpomínám si na hádky s Marií. „Franto, pojďme aspoň jednou k moři! Pořád jen práce a práce.“ Já vždycky říkal: „A kdo to tady povede? Lidi mě potřebují.“

Možná jsem měl být víc s rodinou. Možná jsem měl víc žít pro sebe. Ale když vidím všechny ty lidi, kteří dnes přišli… když slyším jejich slova díků… možná to mělo smysl.

Druhý den ráno mě probudí ticho. Žádné klapání klíčů, žádné zvonění dveří obchodu. Jen prázdnota. Snídám s Hanou a ona se mě ptá: „Tati, co budeš dělat teď?“

Nevím. Možná začnu psát paměti. Možná budu chodit do parku krmit holuby. Možná konečně pojedu k tomu moři.

Odpoledne mi volá pan Dvořák: „Franto, potřebuju poradit s vrtačkou! Můžu přijít?“ Usměju se. „Jasně, přijďte. Poradím rád.“

A tak zjišťuju, že i když už nejsem v obchodě, pořád můžu být užitečný. Pořád můžu být součástí komunity.

Ale večer mě zase přepadne smutek a nejistota. Sedím u okna a dívám se na světla města.

Promarnil jsem život tím, že jsem nikdy neodešel? Nebo je smysl života právě v tom být tu pro druhé?

Co myslíte vy? Je lepší žít pro sebe, nebo pro ostatní?