„Sbal si kufry a nastěhuj se!“ – Když tchyně překročí všechny hranice po narození dítěte

„Jano, sbal si kufry a nastěhuj se k nám. Teď, když máte malou, potřebujete pomoc. A já vím nejlíp, co je pro vás dobré.“

Stála jsem v kuchyni, v ruce hrnek studené kávy, a dívala se na paní Novotnou, která právě rozhodla o mém životě. Tomáš seděl u stolu, oči upřené do stolu, a mlčel. Naše dcera Anička spala v kočárku vedle mě a já měla pocit, že se mi pod nohama rozpadá půda.

Nikdy jsem si nemyslela, že skončím v takové situaci. Když jsme se s Tomášem poznali v čekárně u praktického lékaře na poliklinice v Dejvicích, byl to milý, trochu nesmělý muž. Doprovázel svou maminku na kontrolu krevního tlaku. Už tehdy jsem si všimla, jak moc je na ni upnutý – ale říkala jsem si, že to je jen starostlivost. Po dvou letech jsme se vzali. Bylo mi třicet jedna a toužila jsem po dítěti. Tomáš byl šťastný, ale jeho matka byla ještě šťastnější.

„Janičko, já vám budu pomáhat! Všechno vás naučím,“ slibovala mi už v těhotenství. Snažila jsem se být vděčná. Ale když Anička přišla na svět, začalo to být nesnesitelné.

První den doma po porodu: „Tohle dítě potřebuje pořádně zabalit! Ty ji necháváš mrznout!“ křičela paní Novotná a balila Aničku do tří dek, zatímco já se snažila vysvětlit, že pediatrička doporučila jen jednu.

Tomáš stál mezi námi jako rozhodčí bez píšťalky. „Mami, nech Janičku být…“ zkusil jednou tiše, ale jeho matka ho sjela pohledem: „Ty tomu nerozumíš! Já jsem vychovala tebe!“

Začala chodit každý den. Neohlášeně. Otevírala dveře svým klíčem – prý pro případ nouze. Někdy přišla už v osm ráno a zůstala do večera. Převlékala Aničku podle svého vkusu, přerovnávala mi kuchyňské skříňky („Takhle to nemůžeš mít!“), komentovala moje vaření („Tohle dítě potřebuje maso!“), a dokonce mi vyhazovala „nevhodné“ potraviny z lednice.

Jednou jsem ji přistihla, jak telefonuje své sestřenici: „Jana je hodná holka, ale neumí to s dětmi. Musím tam být pořád.“

Začala jsem se dusit ve vlastním bytě. Tomáš mě uklidňoval: „Je to jen přechodné, mami to myslí dobře.“ Ale já už nemohla dál.

Jednoho večera jsem seděla na balkoně a brečela do tmy. Tomáš přišel za mnou: „Jani… co kdybychom jí řekli, že potřebujeme víc soukromí?“

„A uděláš to ty?“ zeptala jsem se ho zoufale.

Mlčel.

Dny plynuly a paní Novotná byla čím dál odvážnější. Jednou ráno mi oznámila: „Sbalte si věci a pojďte bydlet k nám. V paneláku na Proseku je víc místa a já vám budu pořád po ruce.“

„Nechci tam,“ vyhrkla jsem.

„Ale Janičko! Mysli na Aničku! Tady je to malé a tmavé…“

Tomáš opět mlčel.

Začaly hádky. Každý večer jsem Tomáše prosila: „Musíš jí něco říct! Je to naše dítě! Náš domov!“ On jen krčil rameny: „Já nechci hádky…“

Jednou jsem už nevydržela a řekla paní Novotné přímo: „Prosím vás, potřebujeme být sami. Chci si užít mateřství bez neustálého dohledu.“

Ztuhla. „Takže já už nejsem vítaná? Po všem, co jsem pro vás udělala?“

Tomáš mě vzal za ruku: „Mami… prosím tě…“

„Dobře,“ řekla ledově. „Tak já už sem chodit nebudu.“

Dva dny bylo ticho. Pak začaly telefonáty: „Tomáši, Anička určitě pláče! Janička to nezvládá! Přijďte k nám!“

Tomáš začal být nervózní. „Možná bychom tam opravdu měli jít… aspoň na pár dní…“

„A co já? Co moje pocity?“ ptala jsem se ho zoufale.

Jednoho večera přišla paní Novotná nečekaně znovu. Odemkla si klíčem a stála ve dveřích s taškou plnou dětského oblečení.

„Jsem vaše rodina! Máte povinnost mě respektovat!“ křičela.

A tehdy jsem to řekla nahlas: „Ne! Tohle je můj domov! Moje dítě! A vy nemáte právo mi brát radost z mateřství!“

Tomáš stál mezi námi, bledý a roztřesený.

Od té doby je u nás ticho. Paní Novotná se urazila a Tomáš je smutný. Já mám konečně klid – ale za jakou cenu? Každý den přemýšlím: Je možné najít střední cestu mezi ochranou svého prostoru a udržením rodiny pohromadě? Nebo musím vždycky něco obětovat?

Možná nejsem jediná máma v Česku, která bojuje s přehnaně starostlivou tchyní. Jak byste to řešili vy? Je možné najít kompromis, nebo je někdy lepší prostě zavřít dveře?