Rozbité odrazy: Dvanáct let lží

„Jak jsi mi to mohl udělat?“ vyhrkla jsem, když jsem stála v předsíni našeho bytu na Vinohradech, klíče ještě v ruce a srdce mi bušilo až v krku. Jiří stál naproti mně, ruce v kapsách, oči sklopené. „Markéto, já…“ začal, ale nedokázal to doříct. V tu chvíli jsem věděla, že všechno, co jsme za těch dvanáct let vybudovali, se rozpadá jako domeček z karet.

Ještě před pár týdny jsem byla přesvědčená, že máme normální život. Ráno jsem chystala snídani pro naši dceru Aničku, Jiří spěchal do práce na magistrát a večer jsme si u televize povídali o běžných věcech – o škole, o práci, o tom, jak nám teče kohoutek v koupelně. Jenže pak jsem našla tu zprávu. Byla krátká, ale zničila celý můj svět: „Děkuju za včerejšek. Chybíš mi.“

Nejdřív jsem si myslela, že jde o omyl. Ale když jsem se podívala na historii hovorů a zpráv, bylo jasné, že tohle není poprvé. Najednou mi došlo, proč poslední měsíce chodil domů později, proč byl podrážděný a proč se mi vyhýbal pohledem. Všechno dávalo smysl – jenže ten smysl byl jako ledová sprcha.

„S kým?“ zeptala jsem se tiše. Jiří se na mě konečně podíval. „S Lenkou z práce,“ přiznal. Ta slova mě bodla do srdce. Lenka – ta usměvavá blondýna z jeho oddělení, kterou jsem párkrát potkala na vánočním večírku. Vždycky byla až moc milá.

V tu chvíli jsem měla chuť rozbít všechno kolem sebe. Místo toho jsem jen stála a snažila se nebrečet. „A co Anička? Myslel jsi na ni vůbec?“ vykřikla jsem. Jiří mlčel. Věděla jsem, že tohle je konec.

Následující dny byly jako zlý sen. Anička si všimla, že je něco špatně. „Mami, proč je táta smutný? Proč spolu nemluvíte?“ ptala se mě večer v posteli. Neměla jsem sílu jí lhát. „Tati udělal něco, co mě moc bolí,“ řekla jsem jí a poprvé v životě jsem viděla v jejích očích strach.

Moje máma mi volala každý den. „Markétko, musíš to nějak vyřešit kvůli Aničce,“ radila mi. Jenže já nevěděla jak. Táta naopak řekl: „Vyhoď ho! Takový chlap si tě nezaslouží.“ Každý měl jiný názor a já byla uprostřed toho všeho sama.

Jednou večer jsem seděla na balkoně s hrnkem studeného čaje a přemýšlela, kde se to všechno pokazilo. Byla jsem opravdu tak slepá? Nebo jsme oba jen hráli divadlo pro okolí? Vzpomněla jsem si na naše první rande v kavárně Slavia, na svatbu v malém kostelíku u Karlova mostu, na chvíle, kdy jsme společně malovali dětský pokoj pro Aničku. Kde se ztratila ta láska?

Jiří se snažil omlouvat. „Byl jsem unavený, všechno mě štvalo… Lenka mi rozuměla,“ říkal. Ale já už ho nedokázala poslouchat. Každý jeho dotek mi byl cizí. Přesto jsme museli nějak fungovat kvůli Aničce. Dohodli jsme se na střídavé péči – aspoň prozatím.

Začaly hádky o peníze, o byt, o to, kdo bude Aničku vodit do školy. Každý den byl boj. Moje sestra Petra mi nabízela, ať se s Aničkou přestěhujeme k nim do Říčan. „Aspoň tu nebudeš sama,“ říkala. Ale já nechtěla utíkat. Chtěla jsem dokázat, že to zvládnu sama.

Jednou večer jsem potkala sousedku paní Horákovou na chodbě. „Držte se, Markétko,“ řekla tiše a podala mi domácí koláč. V tu chvíli jsem poprvé po dlouhé době brečela – tentokrát ne vzteky, ale úlevou, že nejsem úplně sama.

Začala jsem chodit na dlouhé procházky po Riegrových sadech. Přemýšlela jsem o tom, kdo vlastně jsem bez Jiřího. Byla jsem pořád tou veselou Markétou z gymplu? Nebo jen unavenou matkou a podvedenou ženou? Jednou jsem si sedla na lavičku a napsala si seznam věcí, které bych chtěla změnit – začít malovat, naučit se italsky, jet s Aničkou k moři.

Anička byla moje kotva. Když přišla domů s obrázkem rodiny – nakreslila tam mě, sebe a tátu – rozbrečela jsem se znovu. „Mami, budeme zase všichni spolu?“ zeptala se tiše. Nevěděla jsem, co odpovědět.

Jednoho dne přišel Jiří s tím, že by chtěl všechno napravit. „Můžeme začít znovu,“ prosil mě. Ale já už věděla, že to nejde. Některé věci prostě nejdou slepit.

Rozvod byl těžký a ponižující. U soudu jsme seděli naproti sobě jako cizí lidé. Když soudkyně přečetla rozsudek o střídavé péči a rozdělení majetku, cítila jsem úlevu i smutek zároveň.

Teď je to půl roku od chvíle, kdy jsem zjistila pravdu. Pořád to bolí – hlavně kvůli Aničce. Ale pomalu se učím žít jinak. Začala jsem chodit na keramiku a poznala nové lidi. S Aničkou jsme byly poprvé samy na výletě v Českém ráji a smály jsme se jako už dlouho ne.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Proč lidé lžou těm, které milují? Dá se vůbec po takové zradě znovu věřit? A hlavně – jak poznat, kdy je čas odpustit a kdy je lepší jít dál?