Rodiče Jakuba mě nikdy nepřijali: Vybrali mu „správnou“ dívku

„Tak už dost, Jakube! Tohle není dívka pro tebe!“ ozvalo se z kuchyně, kde paní Novotná stála s rukama v bok a upřeně se na mě dívala. V tu chvíli jsem měla chuť utéct. Ale zůstala jsem stát, protože jsem věděla, že pokud teď odejdu, už se nikdy nevrátím. Jakub stál mezi námi, jeho pohled těkal z matky na mě a zpátky. „Mami, Annu miluju,“ řekl tiše, ale rozhodně. Jeho hlas se třásl, ale v očích měl odhodlání.

Jmenuji se Anna a vyrůstala jsem v paneláku na okraji Brna. Táta odešel, když mi bylo osm, máma pracovala ve dvou zaměstnáních, abychom vůbec vyžili. Vždycky jsem záviděla dětem, které měly doma klid a jistotu. Když jsem poznala Jakuba na gymnáziu, byl pro mě jako z jiného světa – jeho rodiče byli vzdělaní, měli krásný dům v Masarykově čtvrti a všechno vypadalo tak dokonalé. Jenže tahle dokonalost měla i svou temnou stránku.

První rok našeho vztahu jsme se snažili být nenápadní. Chodili jsme spolu do kina, na procházky kolem přehrady, učili se spolu na maturitu. Jakubova matka mě ale nikdy nepozvala dál než do předsíně. Když jsem přišla poprvé na návštěvu, podala mi ruku tak chladně, že jsem měla pocit, jako by mě chtěla od sebe odstrčit už tím dotykem. „Aha, ty jsi ta Anna…“ řekla tehdy a její pohled sklouzl k mým botám, které byly ošoupané a trochu špinavé od deště.

Jakubův otec byl ještě horší. Profesor Novotný měl vždycky připravenou nějakou poznámku o tom, jak je důležité mít správné rodinné zázemí a jak prostředí formuje člověka. Jednou při večeři prohlásil: „Víš, Jakube, lidé z rozbitých rodin mají často problém s důvěrou a stabilitou.“ Seděla jsem tam jako přikovaná a cítila, jak mi hoří tváře studem i vztekem.

Jakub byl ale jiný. Nikdy se za mě nestyděl. Když jsme spolu šli na maturitní ples, držel mě za ruku před celou třídou i svými rodiči. Po plese jsme seděli na lavičce v parku a on mi šeptal do ucha: „Nenechám tě nikdy samotnou.“ Věřila jsem mu.

Po maturitě jsme oba nastoupili na Masarykovu univerzitu – on práva po mamince, já sociální práci. Bydleli jsme spolu na koleji a poprvé jsem měla pocit, že někam patřím. Jenže jeho rodiče se nikdy nesmířili s tím, že jejich syn chodí s holkou „z paneláku“. Začali mu domlouvat schůzky s Lucií – dcerou otcova kolegy z fakulty. Lucie byla všechno, co si paní Novotná přála: krásná, elegantní, z dobré rodiny. Jednou jsem je náhodou potkala spolu v kavárně na náměstí Svobody. Jakub vypadal rozpačitě, Lucie se na mě usmála tím svým dokonalým úsměvem a řekla: „Ahoj Anno! Jakub mi o tobě hodně vyprávěl.“

Ten večer jsme se s Jakubem pohádali jako nikdy předtím. „Proč jim to dovoluješ? Proč jim pořád ustupuješ?“ křičela jsem na něj v našem malém pokoji na koleji. „Já jim neustupuju! Jen… nechci je úplně ztratit,“ odpověděl zoufale. „A co já? Neztratíš mě tím?“

Začala jsem pochybovat o všem. O sobě, o něm, o nás dvou. Máma mi říkala: „Nenech si nic líbit! Oni nejsou lepší než my.“ Ale já jsem se cítila menší a menší pokaždé, když jsem musela čelit jejich pohledům plným pohrdání.

Jednoho dne mi Jakub zavolal: „Musíme si promluvit.“ Sešli jsme se v parku pod Špilberkem. Seděli jsme na lavičce a on dlouho mlčel. Pak řekl: „Mám tě rád, Anno. Ale nevím, jestli to zvládnu dál bojovat s nimi i s tebou.“ V tu chvíli mi srdce spadlo až do žaludku. „Takže to vzdáš?“ zeptala jsem se tiše.

„Já nevím… Jsem mezi dvěma světy. Ty jsi moje láska, oni moje rodina.“

Odešla jsem domů a brečela celou noc. Cítila jsem se zrazená i provinilá zároveň – jako bych byla já ta překážka v jeho životě. Několik dní jsme si nepsali ani nevolali. Pak mi přišla zpráva od Lucie: „Myslím, že bys měla Jakuba nechat být. On potřebuje někoho jako jsem já.“ V tu chvíli jsem pochopila, že bojuju nejen s jeho rodiči, ale i s celým jejich světem.

Nakonec jsme se s Jakubem rozešli. On začal chodit s Lucií – aspoň podle fotek na Facebooku vypadali šťastně. Já jsem dokončila školu a začala pracovat v dětském domově. Pomáhala jsem dětem, které neměly nikoho – možná proto, že jsem sama věděla, jaké to je cítit se odmítnutá.

Občas potkám Jakuba ve městě. Pozdravíme se, usmějeme se na sebe – ale mezi námi je propast plná nevyřčených slov a bolestných vzpomínek.

Někdy večer přemýšlím: Byla bych dnes šťastnější, kdybych měla jiný původ? Nebo je štěstí jen o tom najít odvahu být sama sebou? Co myslíte vy?