Řekla jsem paní Marii, že už nemůžu být její holka pro všechno: Pravda, kterou jsem příliš dlouho skrývala

„Už to prostě nejde, paní Marie. Omlouvám se, ale dál už nemůžu.“ Moje slova visela ve vzduchu jako těžký závoj. Paní Marie na mě upřela své vodnaté oči, ve kterých se mísila úleva s nepochopením. V kuchyni voněla káva, kterou jsem jí každé ráno vařila posledních pět let, a na stole ležely její léky, které jsem jí pečlivě připravovala do dávkovače.

„Ale Jitko, vždyť ty jsi jediná, kdo mi pomáhá. Lenka zase přijede až za měsíc, víš, jak to má v Praze těžké…“ Její hlas byl tichý, skoro prosebný. Cítila jsem, jak se mi stahuje hrdlo. Věděla jsem, že má pravdu. Lenka, její jediná dcera, přijížděla domů jen na svátky nebo když bylo opravdu zle. Vždycky měla plno práce, schůzek, povinností. A já? Já jsem tu byla pořád.

Začalo to nenápadně. Nejprve jsem jí jen občas donesla nákup, pak jsem jí pomáhala s úklidem, později jsem ji doprovázela k lékaři. Když jí před dvěma lety zemřel manžel, byla jsem u ní každý den. Moje vlastní rodina si na to už zvykla. „Jitko, ty jsi jak sociální pracovnice zadarmo,“ smál se manžel Petr, ale v očích měl stín nespokojenosti. Dcera Terezka mi jednou vyčetla: „Mami, proč jsi pořád u paní Marie? Já bych taky potřebovala pomoct s úkolem.“

Jenže já jsem nemohla jinak. Paní Marie byla sama, a já jsem věděla, jaké to je. Moje máma zemřela, když mi bylo dvacet, a od té doby jsem se snažila být pro všechny oporou. Jenže teď už jsem nemohla. Každé ráno jsem vstávala s pocitem únavy, který neodcházel. V práci jsem dělala chyby, doma jsem byla podrážděná. A přesto jsem si nedokázala říct dost. Až dnes.

„Jitko, co se stalo? Udělala jsem ti něco?“ Paní Marie se třásl hlas. „Ne, neudělala jste nic. Jen už nemůžu. Potřebuju čas pro sebe, pro rodinu. Omlouvám se.“

Seděla jsem naproti ní a cítila, jak mi po tváři stékají slzy. Věděla jsem, že ji zraňuju. Ale co já? Kdo myslí na mě? Kdo se mě zeptá, jak mi je?

Když jsem se vrátila domů, Petr seděl u televize a Terezka si hrála na koberci. „Tak co, řekla jsi jí to?“ zeptal se Petr bez zájmu. Přikývla jsem. „A jak to vzala?“ „Nevím. Asi špatně. Ale už to dál nešlo.“

Petr pokrčil rameny. „Aspoň budeš víc doma. Terezka tě potřebuje.“ Podívala jsem se na dceru. Usmála se na mě, ale v očích měla smutek. Kolik času jsem jí vlastně věnovala? Kolikrát jsem jí řekla, že nemůžu, protože musím k paní Marii?

Večer mi volala Lenka. „Jitko, máma mi říkala, že už jí nebudeš pomáhat. Co se stalo?“ Její hlas byl ostrý, skoro obviňující. „Lenko, já už nemůžu. Mám taky rodinu, práci…“ „Ale máma tě potřebuje! Já nemůžu jezdit každý týden!“ „To já taky ne. Omlouvám se.“

Zavěsila. Cítila jsem se jako nejhorší člověk na světě. V noci jsem nemohla spát. Převalovala jsem se a v hlavě mi běžely výčitky. Co když paní Marie spadne? Co když si nevezme léky? Co když…

Druhý den jsem šla do práce jako tělo bez duše. Kolegové si všimli, že nejsem ve své kůži. „Jitko, jsi v pohodě?“ ptala se mě Jana. „Nevím. Asi ne.“

Odpoledne jsem potkala sousedku Alenu. „Slyšela jsem, že už nechodíš k paní Marii. To je dobře, Jitko. Musíš myslet i na sebe.“ Přikývla jsem, ale v srdci mě bodla vina.

Dny plynuly a já jsem se snažila zvyknout si na nový režim. Byla jsem víc doma, ale pocit prázdnoty mě neopouštěl. Terezka byla šťastnější, Petr spokojenější. Jen já jsem měla pocit, že jsem selhala.

Jednoho dne mi volala Lenka. „Jitko, máma upadla. Je v nemocnici. Proč jsi mi to neřekla dřív, že už jí nebudeš pomáhat?“ Její slova mě zasáhla jako facka. „Lenko, já jsem ti to říkala. Nemůžu být zodpovědná za všechno.“

Šla jsem za paní Marií do nemocnice. Ležela na lůžku, vypadala křehce a unaveně. „Jitko, promiň mi, že jsem na tebe tolik spoléhala. Vím, že máš taky svůj život.“ Držela jsem ji za ruku a obě jsme plakaly.

Když jsem šla domů, přemýšlela jsem o tom, kde je ta hranice mezi pomocí a vyčerpáním. Kdy má člověk právo říct dost? A proč je tak těžké myslet i na sebe?

Možná nejsem špatná sousedka. Možná jsem jen člověk, který už nemůže dál. Ale proč mám pořád pocit viny? Je tohle normální? Co byste dělali vy na mém místě?