Poslední sázka na lásku: Když srdce zvítězí nad rodinou

„Tati, tohle nemůžeš myslet vážně!“ křičela na mě dcera Jana, zatímco její bratr Petr jen mlčky svíral hrnek kávy a díval se z okna. V tu chvíli jsem měl pocit, že se mi hroutí celý svět. Seděli jsme v mém obýváku v paneláku na pražském Jižním Městě, kde jsem prožil většinu života s jejich maminkou. Ta už je ale pět let po smrti a já… já jsem se zamiloval. Znovu. V pětasedmdesáti.

Moje nová láska, Alena, je o deset let mladší. Poznali jsme se v knihovně, kde jsem si půjčoval detektivky a ona tam pracovala jako knihovnice. Zpočátku jsme si jen povídali o knížkách, pak jsme začali chodit na procházky do Hostivařského lesa. Najednou jsem měl pocit, že život ještě nekončí, že může být zase barevný. Jenže moje děti to viděly jinak.

„Mami by se to nelíbilo,“ šeptla Jana a v očích měla slzy. „A co my? Copak už pro tebe nic neznamenáme?“

Cítil jsem, jak mi srdce buší až v krku. „Samozřejmě že znamenáte! Ale já… já nechci být sám. Alena mi dává radost, kterou jsem už nečekal.“

Petr se konečně otočil. „A co když ti jde jen o byt? O peníze? Tati, vždyť ji skoro neznáme!“

Bylo to jako rána pěstí. Věděl jsem, že mají strach – o mě i o dědictví. Ale Alena není žádná zlatokopka. Je laskavá, starostlivá, nikdy by si o peníze neřekla. Jenže přesvědčit děti bylo nemožné.

Rozhodl jsem se tedy: vezmu si Alenu a budu doufat, že čas zahojí rány. Svatbu jsme měli malou, jen s její sestrou a pár přáteli z knihovny. Moje děti odmítly přijít. Po obřadu jsem seděl u stolu a díval se na prázdné židle, kde měli sedět Jana s Petrem a moje dvě vnoučata. Alena mě držela za ruku, ale v duši jsem cítil prázdno.

První měsíce byly krásné – společné snídaně, výlety do divadla, večery u televize. Jenže čím víc jsem byl šťastný s Alenou, tím víc mě tížilo mlčení ze strany rodiny. Jana mi přestala volat úplně, Petr jen občas poslal SMS: „Jsme v pořádku.“ Vnoučata jsem neviděl od svatby.

Jednoho dne jsem potkal Janu náhodou v supermarketu. Stála u regálu s jogurty a když mě uviděla, ztuhla. „Ahoj,“ řekl jsem tiše.

„Ahoj,“ odpověděla ledově.

„Chybíš mi,“ vydechl jsem.

„Měl jsi na výběr,“ řekla a odešla.

Doma jsem se rozplakal jako malý kluk. Alena mě objala a šeptala: „Dej jim čas.“ Ale čas plynul a nic se neměnilo.

Začaly se objevovat i další problémy – sousedé šeptali za zády, že mám „mladou“ kvůli penězům nebo že jsem zradil památku své ženy. Někteří přátelé mě přestali zvát na karty nebo na pivo do hospody U Tří lvů. Najednou jsem byl cizincem ve vlastním životě.

Jednou večer jsme s Alenou seděli na balkoně a ona se mě zeptala: „Nelituješ toho?“

Dlouho jsem mlčel. „Nevím,“ přiznal jsem popravdě. „Jsem šťastný s tebou, ale bolí mě, co to udělalo s dětmi.“

Alena sklopila oči. „Možná bych měla odejít.“

„Ne! To neříkej,“ chytil jsem ji za ruku. „Jsi moje jediná radost.“

Ale v noci jsem nemohl spát. Přemítal jsem o tom, jestli jsem byl sobecký. Jestli je láska ve stáří opravdu taková výhra, když za ni platím samotu od vlastních dětí.

Jednoho dne mi přišel dopis od vnučky Klárky: „Dědo, chybíš mi. Mamka je pořád smutná a já nevím proč. Přijdeš někdy na můj koncert?“ Rozplakal jsem se štěstím i smutkem zároveň.

Odpověděl jsem hned: „Přijdu moc rád.“ Ale když jsem dorazil do školy na koncert, Jana mě sotva pozdravila a seděla o několik řad dál. Po koncertě mi Klárka skočila kolem krku a šeptala: „Mám tě ráda.“

Cestou domů jsem přemýšlel: Udělal jsem dobře? Mám právo na štěstí i za cenu bolesti druhých? Nebo bych měl být tím starým mužem, který jen tiše vzpomíná na minulost?

Teď sedím u okna, dívám se na šedé paneláky a slyším Alenu v kuchyni zpívat starou písničku od Waldemara Matušky. Vím, že ji miluji – ale zároveň mi chybí moje děti.

Možná je tohle cena za lásku ve stáří: něco získáš, něco ztratíš. Ale stojí to za to? Co byste udělali vy na mém místě?