Poslední kousek koláče: Příběh o pýše, studu a rodinných ranách

„Radko, ty snad taky čekáš, že ti někdo něco zabalí domů? Nebo si to radši vezmeš rovnou sama?“ ozvalo se od stolu, kde seděla moje sestra Petra a v ruce držela poslední kousek makového koláče. Všichni ztichli. V tu chvíli jsem měla chuť se propadnout do země. Nešlo ale o mě. Všichni jsme totiž věděli, že tohle není narážka na mě, ale na Dana, našeho společného kamaráda, který už půl večera obcházel stůl a nenápadně pokukoval po zbytcích jídla.

Byl Štědrý večer, venku padal sníh a v obýváku voněla jehličí. U stolu seděla celá naše rodina i pár přátel, kteří neměli kam jít. Mezi nimi i Dan. Vždycky byl trochu zvláštní – tichý, nenápadný, ale když šlo o jídlo, dokázal být nečekaně vynalézavý. „Radši běž do obchodu, než abys tu žebral! My tu nemáme výdejnu balíčků!“ přisadila si máma, která už měla dost jeho prosebných pohledů.

Dan se začervenal a sklopil oči. „Já jen… moje děti mají rády makový koláč. Slíbil jsem jim, že jim kousek přinesu.“ Jeho hlas byl tichý, skoro neslyšitelný. V tu chvíli jsem si všimla, jak se mu třesou ruce. Nikdo nic neřekl. Ticho bylo husté jako smetana na vánočním punči.

Petra se zasmála: „Tak jim řekni, že letos Ježíšek koláč nenadělil.“ Smích byl nucený, ostrý jako střepy. Všimla jsem si, jak se Danova žena Jana dívá do stolu a snaží se nebrečet.

Vzpomněla jsem si na naše dětství. Byly doby, kdy jsme sami neměli co jíst. Táta pil a máma dělala dvě práce, abychom měli aspoň chleba s máslem. Tehdy nám sousedka paní Novotná často nosila zbytky od večeře. Nikdy jsme to nebrali jako žebrání – byla to pomoc, která nám zachránila Vánoce.

„Petro, nech toho,“ řekla jsem tiše. „Vždyť víš, jaké to je.“ Ale ona jen protočila oči: „Tohle není charita.“

Dan se zvedl od stolu a zamířil ke dveřím. „Promiňte… asi bych měl jít.“ Jeho žena Jana ho následovala a já slyšela, jak šeptá: „To zvládneme…“

Když za nimi zaklaply dveře, v místnosti zůstalo dusno. Máma začala sbírat talíře a bručela si pod nos: „Tohle nám ještě chybělo…“

Zůstala jsem sedět a dívala se na prázdný talíř po koláči. Hlavou mi běžely vzpomínky na všechny ty roky, kdy jsme sami potřebovali pomoc. Proč jsme teď tak pyšní? Proč nám vadí podat ruku někomu, kdo je na tom hůř?

Druhý den ráno jsem se rozhodla Dana navštívit. Bydleli v paneláku na sídlišti v Holešovicích. Bylo tam chladno a ticho. Když mi otevřel dveře, vypadal unaveně a zlomeně.

„Promiň za včera,“ začala jsem opatrně.

Dan pokrčil rameny: „To nic… Jsem zvyklý.“

„Nejsi žebrák,“ řekla jsem pevně. „Jen jsi chtěl udělat radost dětem.“

Jana přišla do předsíně s malou Aničkou v náručí. Holčička měla velké oči a ptala se: „Tati, bude dneska ten koláč?“

Dan se na mě podíval a já věděla, že musím něco udělat. „Počkejte tady,“ řekla jsem a vyběhla zpátky domů. Vzala jsem celý plech lineckého cukroví a půl vánočky.

Když jsem jim to přinesla, Jana se rozplakala. „Děkujeme… Moc děkujeme.“

Cestou domů jsem přemýšlela o tom, jak snadné je někoho odsoudit. Jak rychle zapomeneme na vlastní bolest a začneme být krutí k těm, kdo jsou na tom hůř.

Večer jsem seděla u stolu s Petrou a mámou. „Víte,“ začala jsem tiše, „možná bychom měli být vděční za to, co máme. A nezapomínat pomáhat těm, kteří mají méně.“

Petra se zamračila: „A co když nás budou jen využívat?“

„A co když ne?“ odpověděla jsem jí.

Dodnes nevím, jestli jsme tehdy udělali správnou věc. Ale jedno vím jistě – někdy stačí málo, aby člověk změnil něčí Vánoce.

Možná bychom měli častěji přemýšlet: Kolikrát jsme sami potřebovali pomoc? A kolikrát jsme ji odmítli podat druhým? Co byste udělali vy?