Pod vybledlou fotografií: Tajemství pod výcieračkou

„To snad není možné…“ šeptám sama pro sebe, když mi v ruce zůstává bílá obálka, na které je mým písmem napsáno „Alena“. Je sobota ráno, v ruce ještě držím hrnek s kávou, když se vracím z trafiky. Všechno je jako vždycky – až na tu obálku, která mě nutí zastavit se už na schodech. Srdce mi buší až v krku. Roztrhnu ji a vypadne barevná fotografie. Na ní je můj manžel Petr. Usmívá se. V náručí drží asi roční holčičku s tmavými vlásky. Není to naše dcera. My děti nemáme.

Zůstanu stát na místě, jako by mi někdo podrazil nohy. Fotka je čerstvá – Petr má na sobě tu modrou mikinu, co dostal k Vánocům. V hlavě mi hučí: Kdo je ta holčička? Proč mi to někdo poslal? A proč právě teď?

Vcházím do bytu a slyším, jak Petr v kuchyni něco hledá. „Alčo, kde máme máslo?“ volá na mě. Schovám fotku do kapsy županu a snažím se uklidnit hlas. „V lednici, jako vždycky,“ odpovídám a dívám se na něj jinýma očima. Najednou mi připadá cizí. Sedíme spolu u stolu, on si maže chleba a povídá o tom, jak včera v práci zase nešla tiskárna. Já ho sotva vnímám.

Celý den mi hlavou běží otázky. Když Petr odpoledne odchází „na squash s Honzou“, vytahuji fotku a zkoumám každý detail. V pozadí vidím dětské hřiště – to nové na Letné. Vzpomenu si, že minulý týden přišel domů pozdě a tvrdil, že byl na poradě. Lže mi? Nebo je to jen nějaké nedorozumění?

Večer nemůžu spát. Petr vedle mě klidně oddychuje a já přemýšlím, jestli ho vůbec znám. Vzpomínám na všechny ty chvíle, kdy byl „v práci“, na jeho tajemné úsměvy do mobilu, na to, jak poslední dobou bývá nervózní. Najednou si uvědomím, že jsem poslední roky žila ve své bublině – a možná jsem nechtěla vidět pravdu.

Druhý den ráno si dodám odvahu. „Petře,“ začnu opatrně, „můžu se tě na něco zeptat?“ Zvedne oči od novin a usměje se: „Jasně, co se děje?“ Položím před něj fotografii. Jeho tvář zbledne a ruce se mu roztřesou.

„Kdo je ta holčička?“ ptám se tiše.

Chvíli mlčí. Pak si povzdechne a podívá se mi do očí: „To je… Eliška.“

„A kdo je Eliška?“

„Moje dcera,“ zašeptá.

V tu chvíli se mi zhroutí svět. „Jak… jak dlouho?“ ptám se a hlas se mi třese.

„Dva roky,“ odpoví Petr a sklopí hlavu.

Cítím, jak se mi hroutí nohy pod tělem. Dva roky žiju s člověkem, který má dítě s jinou ženou – a já o tom nevím vůbec nic.

„Proč jsi mi to neřekl?“ vyhrknu.

„Bál jsem se… Nechtěl jsem tě ztratit,“ šeptá Petr.

„A co ta žena? Miluješ ji?“

„Ne… Byla to chyba. Jedna noc po firemním večírku… Ona si dítě nechala. Já platím alimenty, ale vídám ji jen občas…“

Sedím naproti němu a mám pocit, že už nikdy nebudu schopná mu věřit. Přesto cítím i lítost – nad sebou, nad ním, nad tou malou holčičkou, která za nic nemůže.

Další dny jsou jako zlý sen. Petr se snaží vysvětlovat, omlouvat, slibuje, že už nikdy nebude lhát. Já nevím, co dělat. Mám ho opustit? Nebo mu dát druhou šanci? Všichni kolem mě mají jasno – máma říká: „Takového chlapa nech!“ Kamarádka Jana mě objímá a šeptá: „Musíš myslet hlavně na sebe.“ Ale já nevím, co chci.

Jednoho večera sedím sama v kuchyni a dívám se na fotku malé Elišky. Přemýšlím o tom, jaké by to bylo mít vlastní dítě – jestli bych dokázala odpustit Petrovi kvůli rodině, kterou jsme nikdy neměli.

Petr přijde domů dřív než obvykle. Sedne si naproti mně a dlouho mlčí. Pak řekne: „Alčo, nechci tě ztratit. Udělal jsem chybu, ale chci to napravit.“

Dívám se na něj a v hlavě mi běží tisíc myšlenek. Můžu mu ještě někdy věřit? Nebo už mezi námi navždy zůstane stín té jedné noci?

Možná bych měla začít znovu – sama za sebe. Ale co když tím ztratím poslední šanci na rodinu?

Co byste udělali vy? Dá se vůbec taková zrada odpustit? Nebo je lepší odejít a začít znovu?