Pět let bez koruny: Příběh Jany z Vysočiny

„Jsi úplně blázen, Jano! Co si myslíš, že tam v té díře budeš dělat? Umřeš hlady nebo tě sežerou kuny!“ křičela na mě máma, když jsem balila poslední tašku. Stála ve dveřích mého bytu v paneláku na sídlišti v Jihlavě a v očích měla slzy i vztek. Táta jen mlčky seděl u stolu, ruce složené v klíně, a díval se do země. V tu chvíli jsem věděla, že už není cesty zpět.

Bylo mi třicet čtyři a měla jsem pocit, že mi život protéká mezi prsty. Každý den do práce, večer televize, víkend nákup v Kauflandu a návštěva babičky. Peníze přicházely a mizely stejně rychle. Po rozvodu s Petrem jsem ztratila chuť žít takhle dál. A tak jsem prodala všechno – nábytek, televizi, dokonce i auto. Za ty peníze jsem koupila starou chalupu na Vysočině, kde nebyla elektřina ani voda. Rozhodla jsem se žít pět let bez utrácení jediné koruny.

První noc byla nejhorší. Ležela jsem pod těžkou duchnou, slyšela praskání dřeva v kamnech a za oknem vytí větru. Byla jsem sama. Všechno bylo studené a cizí. Ráno mě probudil kohout od sousedů a já si uvědomila, že nemám co snídat. Vzpomněla jsem si na starou knihu o bylinkách od babičky a šla hledat kopřivy na čaj. První týdny byly plné zoufalství – hlad, zima, špína pod nehty. Ale něco ve mně se vzpíralo vzdát.

Sousedka paní Novotná mě pozorovala přes plot. „Vy jste ta z města? To dlouho nevydržíte,“ řekla jednou odpoledne, když jsem sekala trávu rezavou kosou. „Tady je to jiné než v Jihlavě.“ Usmála jsem se a nabídla jí hrnek kopřivového čaje. Pomalu jsme si začaly povídat. Naučila mě péct chleba v kamnech a poznávat houby v lese. Za pomoc na zahradě mi občas dala vajíčka nebo hrst brambor.

Rodina mě navštěvovala čím dál méně. Máma mi jednou přivezla balík trvanlivých potravin a plakala: „Prosím tě, vrať se domů.“ Ale já už nemohla. Každý den byl boj – nosit vodu ze studny, štípat dříví, opravovat střechu, když začalo zatékat. Naučila jsem se šít oblečení ze starých prostěradel a vyrábět mýdlo z popela a tuku.

Nejtěžší chvíle přišla v zimě druhého roku. Chalupa promrzla na kost, dřevo došlo a já onemocněla chřipkou. Tři dny jsem ležela v posteli s horečkou a modlila se, aby mě někdo našel. Nakonec přišla paní Novotná s teplým vývarem a zachránila mi život. Tehdy jsem poprvé pochopila, že bez lidí kolem to nejde.

Třetí rok byl zlomový. Zahrada začala plodit, naučila jsem se sušit ovoce a zeleninu na zimu. Sousedé mě začali brát mezi sebe – pomáhala jsem při zabijačce, sbírala bylinky pro místní léčitelku paní Horákovou. Přesto jsem byla pořád „ta divná z města“. Lidé si šeptali: „Proč to dělá? Je to trest za něco?“

Jednoho dne přijel bratr Tomáš s manželkou a dětmi. Děti běhaly po zahradě a smály se, ale Tomáš byl vážný: „Jano, máma je nemocná. Chce tě vidět.“ Vrátila jsem se do Jihlavy poprvé po třech letech. Máma byla slabá, ale když mě objala, rozplakala se: „Promiň mi to všechno… Jen jsem měla strach.“

Pátý rok byl nejtěžší i nejkrásnější zároveň. Už jsem nepotřebovala peníze – naučila jsem se žít z toho, co dává příroda a co si lidé navzájem nabídnou. Ale samota bolela víc než hlad nebo zima. Přemýšlela jsem, jestli má moje cesta smysl – jestli je možné žít úplně bez peněz v dnešní době, nebo jestli je to jen útěk před světem.

Teď sedím u kamen s hrnkem bylinkového čaje a dívám se do plamenů. Pět let bez koruny mě naučilo pokoře i odvaze. Ale stálo to za to? Nebo jsem jen utekla před vlastním strachem?

Co byste udělali vy? Dokázali byste žít bez peněz – nebo je to jen bláhový sen?