Oni večeří delikatesy, my máme kaši: Kde je spravedlnost?

„Proč oni mají na stole lososa a my zase jen tu kaši?“ vyhrkla jsem, sotva za sousedy zaklaply dveře. Mamka se na mě podívala s výčitkou, ale v očích jí probleskla stejná otázka. Táta mlčky zamíchal lžící v talíři a brácha si jen povzdechl. V kuchyni to vonělo po másle a majoránce, ale já cítila jen hořkost.

Sousedé Novotní bydlí o patro výš. Paní Novotná pracuje na magistrátu a její muž má vlastní firmu. Každý večer je slyšet, jak si doma povídají o dovolených v Chorvatsku, o novém autě nebo o tom, jak jejich dcera Klára dostala stipendium na gymplu. My jsme rádi, když nám vyjde na školní obědy a občas na kino.

Ten večer jsem to už nevydržela. „Mami, proč je to tak nespravedlivý? My dřeme, táta maká ve fabrice, ty máš dvě práce a stejně máme pořád jen obyčejný jídlo. Oni si nosí domů sushi a sýry, co ani neumím vyslovit.“

Mamka se nadechla, ale místo odpovědi se jí zaleskly oči. „Není to fér, Baruško. Ale co s tím naděláme? Musíme být rádi za to, co máme.“

Jenže já už nechci být vděčná za kaši. Chci taky ochutnat něco lepšího. Chci cítit, že máme stejnou šanci jako oni.

Druhý den ráno jsem potkala Kláru na chodbě. Měla na sobě nový kabát a v ruce mobil, který bych si mohla dovolit možná za tři roky brigád. „Ahoj,“ pozdravila jsem ji nejistě.

„Čau Baru,“ usmála se mile. „Hele, dneska máme doma sushi party, nechceš přijít?“

Zarazila jsem se. „Já… nevím. Asi mám doma úkoly.“

„Tak přijď aspoň na chvíli! Máma toho objednala moc.“

Celý den jsem o tom přemýšlela. Co když tam půjdu a budu za chudinku? Co když mě budou litovat? Ale touha ochutnat něco jiného než kaši byla silnější.

Večer jsem zaklepala na jejich dveře. Otevřela mi paní Novotná s úsměvem: „Baruško, pojď dál! Klára už na tebe čeká.“

Byt voněl po rybách a sojové omáčce. Na stole byly rozložené tácy s barevným sushi, sýry, olivy a nějaké zvláštní koláčky. Klára mi podala talířek: „Ochutnej! To je losos s avokádem.“

Poprvé v životě jsem jedla něco takového. Bylo to zvláštní – jemné, slané i sladké zároveň. Snažila jsem se tvářit nenuceně, ale uvnitř mě pálila závist i stud.

Pan Novotný si ke mně přisedl: „Tak co, Baruško, jak jde škola?“

„Dobře,“ pípla jsem.

„A co bys chtěla dělat po maturitě?“

Zamyslela jsem se. „Chtěla bych být novinářka.“

Usmál se: „To je hezké. Klára taky ráda píše. Třeba byste mohly něco vytvořit spolu.“

Když jsem se vracela domů, měla jsem smíšené pocity. Bylo mi trapně, že jsme tak rozdílní. Ale zároveň jsem cítila zvláštní naději.

Doma mě čekala mamka s tátou u stolu. „Tak co?“ zeptal se táta tiše.

„Bylo to fajn,“ řekla jsem popravdě. „Ale… nevím, jestli tam patřím.“

Mamka mě objala: „Baruško, nejsi o nic horší než oni. Každý má svůj příběh.“

Další dny jsem začala víc přemýšlet o tom, co vlastně znamená spravedlnost. Proč někdo dostane do vínku víc a jiný musí bojovat o každou korunu? Je to jen náhoda? Nebo chyba systému?

Jednou večer jsme seděli u stolu a brácha prohlásil: „Já bych chtěl aspoň jednou ochutnat něco drahýho.“

Podívala jsem se na mamku a tátu. V očích měli smutek i odhodlání.

Začali jsme spolu vařit nové věci – hledali jsme recepty na internetu, zkoušeli levné varianty drahých jídel. Smáli jsme se u toho a hádali se, kdo co pokazil nebo vylepšil.

Jednou jsme pozvali Kláru k nám na večeři. Přinesla domácí koláč a sedla si k nám ke stolu. „Máte tu útulno,“ řekla tiše.

Najednou mi došlo, že možná není všechno jen o penězích a jídle. Možná je spravedlnost někde jinde – v tom, jak spolu držíme jako rodina.

Ale stejně mě to pořád štve. Proč musíme my pořád počítat každou korunu? Proč někdo večeří delikatesy a jiný má jen kaši?

Možná je čas začít o tom mluvit nahlas.

Co myslíte vy? Je spravedlnost jen iluze? Nebo má cenu bojovat za lepší svět pro všechny?