Oběť matky: Život v přestrojení pro dobro dítěte

„Jano, co to děláš?“ ozval se hlas mého otce, když mě přistihl, jak si oblékám staré kalhoty a košili, které patřily mému bratrovi. Bylo mi tehdy osmnáct a právě jsem se rozhodla, že musím opustit svůj dosavadní život. „Musím to udělat, tati,“ odpověděla jsem s pevností v hlase, kterou jsem sama nečekala.

Byla jsem mladá a zoufalá. Moje dcera Anička byla ještě malá a já věděla, že jako žena v naší malé vesnici nemám šanci najít práci, která by nás uživila. Můj manžel nás opustil krátce po jejím narození a já zůstala sama. Věděla jsem, že jediný způsob, jak zajistit Aničce lepší život, je stát se někým jiným.

Začala jsem žít jako Jan. Přestěhovala jsem se do Prahy, kde mě nikdo neznal. Pracovala jsem na stavbě, kde mě nikdo neotravoval otázkami o mé minulosti. Byla to těžká práce, ale platili dobře a já mohla posílat peníze domů. Každý večer jsem se dívala na fotku Aničky a připomínala si, proč to všechno dělám.

Roky plynuly a já se stala mistrem v přetvářce. Naučila jsem se mluvit hlubším hlasem, chovat se jako muž a skrývat svou pravou identitu. Nikdy jsem si nemohla dovolit chybu. Každý den byl bojem mezi tím, kým jsem byla uvnitř, a tím, kým jsem musela být navenek.

Anička rostla a já jí posílala peníze na školu. Byla chytrá a talentovaná. Vždycky jsem jí říkala, že její otec pracuje daleko a že ji miluje. Nikdy jsem jí neřekla pravdu. Jak bych mohla? Jak bych jí mohla vysvětlit, že její matka žije jako muž?

Jednoho dne mi Anička zavolala. „Mami,“ řekla s pláčem v hlase, „potřebuji tě tady.“ Její hlas mě zlomil. Chtěla jsem být s ní, ale věděla jsem, že nemohu riskovat odhalení. „Nemohu přijít,“ odpověděla jsem zlomeným hlasem. „Ale vždycky budu s tebou.“

Když Anička dokončila školu a začala pracovat jako lékařka, věděla jsem, že moje oběť nebyla marná. Ale cena byla vysoká. Ztratila jsem sama sebe. Kdo vlastně jsem? Jsem Jana nebo Jan? A co zůstane z mého života, když už nebudu muset hrát tuto roli?

Jednoho dne jsem se rozhodla vrátit domů. Chtěla jsem vidět Aničku a říct jí pravdu. Když mě uviděla ve dveřích, nevěřila vlastním očím. „Mami?“ zeptala se nejistě. Přikývla jsem a slzy mi tekly po tváři.

„Proč jsi to udělala?“ ptala se mě s bolestí v hlase. „Protože tě miluji,“ odpověděla jsem a objala ji pevně.

Teď stojím před zrcadlem a dívám se na svůj odraz. Vidím ženu, která obětovala vše pro svou dceru. Ale kdo vlastně jsem? A stálo to všechno za to? Možná nikdy nenajdu odpovědi na tyto otázky, ale jedno vím jistě – láska k Aničce byla vždy skutečná.