Nikdy není pozdě na lásku: Příběh Hany

„Mami, to nemyslíš vážně! Vždyť je ti skoro šedesát!“ křičela na mě dcera Klára přes stůl v kuchyni. Její hlas se třásl rozčilením a já cítila, jak se mi v hrudi svírá srdce. Seděla jsem naproti ní, ruce složené v klíně, a snažila se najít správná slova. Venku pršelo a kapky bubnovaly na parapet, jako by chtěly podtrhnout tíhu té chvíle.

„Kláro, já vím, že je to pro tebe těžké pochopit. Ale Viktor… Viktor mi dává pocit, že zase žiju. Že mám pro co vstávat.“

Klára protočila oči a odvrátila se. „Tati by se to nelíbilo.“

Tohle bodlo nejvíc. Jako by mi někdo vrazil nůž do srdce. Můj muž Petr byl mou oporou třicet let. Když před pěti lety podlehl rakovině, zhroutil se mi svět. Dlouhé měsíce jsem jen přežívala. Ráno jsem vstala, uvařila si kávu, šla do práce do knihovny a večer se dívala na televizi, dokud jsem neusnula vyčerpáním. Přátelé mě zvali ven, ale já odmítala. Byla jsem jako prázdná schránka.

A pak přišel Viktor. Poprvé jsem ho potkala na autobusové zastávce cestou z práce. Pršelo – jako dnes – a Viktor mi nabídl místo pod svým deštníkem. Byl o pár let mladší než já, měl laskavé oči a upřímný úsměv. Povídali jsme si o knížkách a o tom, jak je těžké začínat znovu po padesátce. Nečekala jsem, že mi někdo takhle vstoupí do života.

Začali jsme se vídat častěji. Nejprve na kávě, pak jsme spolu chodili na procházky do Stromovky nebo na výstavy. S Viktorem jsem se smála tak, jak jsem se nesmála roky. Připadala jsem si zase mladá – nebo spíš živá. Ale bála jsem se. Co řeknou děti? Co řeknou sousedé? V malém městě se všechno rychle rozkřikne.

Jednou večer jsme s Viktorem seděli u mě doma a pili víno. „Haničko,“ řekl tiše a vzal mě za ruku, „nechci tě do ničeho tlačit. Ale myslím, že bychom si zasloužili být šťastní.“

Ta slova ve mně zůstala rezonovat ještě dlouho poté, co odešel domů. Zasloužím si být šťastná? Po tolika letech bolesti a samoty? Nebo bych měla zůstat věrná vzpomínce na Petra?

Když jsem to konečně řekla dětem, přišla bouře. Klára byla nejhorší – vyčítala mi, že zapomínám na tátu, že chci být „jako nějaká puberťačka“. Syn Marek byl zdrženlivější, ale viděla jsem v jeho očích zklamání.

„Mami, vždyť máš vnoučata,“ řekl tiše. „Nemůžeš být prostě babička?“

Ale já nechtěla být jen babička. Chtěla jsem být zase žena.

Začaly pomluvy. Sousedka paní Novotná mě jednou zastavila před domem: „Tak vy už nejste sama? To je hezké… Ale víte, co lidi říkají?“

Věděla jsem to moc dobře. Večer jsem seděla u okna a dívala se do tmy. Slzy mi tekly po tváři a já si připadala jako zrádkyně – vůči Petrovi, dětem i sama sobě.

Ale Viktor byl trpělivý. Psával mi zprávy: „Myslím na tebe.“ Nosil mi květiny a nikdy netlačil na to, abych udělala rozhodnutí hned.

Jednoho dne jsem šla na hřbitov za Petrem. Sedla jsem si na lavičku u jeho hrobu a šeptala: „Promiň mi to. Ale já už nechci být sama.“

Ten den jsem se rozhodla žít znovu.

S Viktorem jsme začali chodit spolu i mezi lidi – na koncerty, do divadla. Někteří přátelé mě podpořili: „Haničko, máš právo být šťastná.“ Jiní se ode mě odvrátili.

Nejtěžší bylo získat zpět důvěru dětí. Trvalo to měsíce. Klára mi jednou zavolala pozdě večer: „Mami… promiň mi to všechno. Jenom mám strach, že tě někdo zraní.“

Objaly jsme se a plakaly spolu.

Dnes už Viktor patří do mé rodiny. Marek ho bere jako kamaráda na ryby a Klára ho pozvala na oslavu svých narozenin.

Někdy si říkám: Proč je pro lidi tak těžké přijmout, že láska nezná věk? Proč máme pocit, že po určitém věku už nemáme právo milovat?

Možná bychom měli přestat poslouchat hlasy okolí a začít poslouchat svoje srdce.

Co myslíte vy? Je opravdu někdy pozdě začít znovu milovat?