Nikdy jsem nebyla dost dobrá pro Petra: Pravda o lásce a sociálních rozdílech

„Proč jsi tady?“ ozvalo se hned ode dveří, když jsem poprvé vstoupila do bytu Petrovy rodiny na Vinohradech. Jeho matka, paní Novotná, mě přejela pohledem od hlavy k patě, jako bych byla špína na jejím novém koberci. Petr stál vedle mě, pevně mi držel ruku, ale jeho dlaň byla studená a zpocená. V tu chvíli jsem věděla, že to nebude jednoduché.

„Mami, to je Jana,“ představil mě Petr a snažil se usmát. „Moje přítelkyně.“

„Ano, slyšela jsem,“ odpověděla jeho matka ledově. „Ale nečekala jsem, že přijdeš v džínách.“

Cítila jsem, jak mi hoří tváře. Byla jsem zvyklá na panelák v Modřanech, kde jsme s mámou žily samy od té doby, co nás táta opustil. Novotní měli byt plný obrazů a starožitností, všechno vonělo drahými parfémy a já si připadala jako vetřelec.

Petr mě vzal za ruku a vedl mě do obýváku. Jeho otec si mě změřil pohledem přes brýle a jen kývl hlavou. Nikdo se neusmál. Nikdo se nezeptal, jak se mám. Jen ticho a napětí.

Večer probíhal v podobném duchu. Paní Novotná se mě ptala na školu, práci, rodinu – ale ne proto, aby mě poznala. Spíš aby zjistila, jestli jsem dost dobrá pro jejich syna. Když jsem řekla, že studuju pedagogiku a brigáduju v knihovně, jen pokrčila rameny.

„A rodiče?“ zeptala se.

„Maminka je zdravotní sestra,“ odpověděla jsem tiše. „Tatínek… už s námi nežije.“

Vyměnila si pohled s manželem. V tu chvíli jsem pochopila, že pro ně nikdy nebudu dost dobrá.

Cestou domů jsme s Petrem mlčeli. On se díval z okna tramvaje a já měla slzy na krajíčku. „To bude dobrý,“ řekl nakonec tiše. „Oni si zvyknou.“

Ale nezvykli si. Každé další setkání bylo stejně chladné. Paní Novotná mi jednou mezi řečí řekla: „Petr potřebuje někoho, kdo ho bude motivovat k lepším věcem.“ Jako bych já byla brzda jeho života.

Začala jsem o sobě pochybovat. Byla jsem dost chytrá? Dost hezká? Dost ambiciózní? Petr mě ujišťoval, že mě miluje, ale čím víc jsme byli spolu, tím víc jsem cítila tlak jeho rodiny. Začali jsme se hádat kvůli maličkostem – proč nejdu na práva jako jeho sestra Klára, proč nemám lepší práci.

Jednou večer jsme seděli u mě v kuchyni a Petr řekl: „Víš, máma má možná pravdu. Mohl bych mít víc.“

Zamrazilo mě. „A co já? Já ti nestačím?“

Mlčel dlouho. „Já nevím…“

Ten večer jsem poprvé pochopila, že láska někdy nestačí. Že předsudky a očekávání dokážou zničit i to nejkrásnější.

Začala jsem se stahovat do sebe. Přestala jsem chodit k Novotným, vymlouvala se na školu a práci. Petr byl čím dál víc nervózní, hádali jsme se kvůli hloupostem. Jednou mi vyčetl, že neumím správně držet příbor.

„Tohle už není o lásce,“ řekla jsem mu jednou večer v parku pod Petřínem. „Tohle je boj o to, kdo z nás vydrží víc.“

Petr mlčel. Pak řekl: „Možná bychom si měli dát pauzu.“

Odešel a já tam zůstala sama. Seděla jsem na lavičce a dívala se na světla Prahy pod sebou. Přemýšlela jsem o tom, proč je v naší zemi pořád tak těžké překročit hranice mezi světy – mezi panelákem a vilou na Vinohradech, mezi zdravotní sestrou a právničkou.

Dnes už vím, že jsem nikdy neměla šanci být pro ně dost dobrá. Ale možná to není moje vina. Možná bychom měli přestat hledat chyby v sobě a začít je hledat v systému, který nás rozděluje.

Když dnes potkám Petra na ulici – už s jinou dívkou po boku – usměju se a jdu dál. Už nejsem ta nejistá holka z Modřan. Jsem Jana Nováková a vím, co chci.

Někdy si ale pořád kladu otázku: Proč musí být láska tak těžká? A opravdu záleží na tom, odkud pocházíme? Co si o tom myslíte vy?