Nikdy jsem nebyla dost dobrá: Příběh o lásce, předsudcích a hledání sebe sama

„Ty nikdy nebudeš dost dobrá pro našeho Tomáše!“ znělo mi v uších ještě dlouho poté, co jsem zabouchla dveře jejich bytu na Vinohradech. Paní Novotná stála ve dveřích, ruce založené na prsou, a její pohled byl ledový jako únorové ráno. Tomáš stál za ní, oči sklopené, neschopný říct jediné slovo na mou obranu. V tu chvíli jsem měla chuť utéct a už se nikdy neohlédnout. Ale místo toho jsem šla domů, do našeho malého bytu v paneláku na Jižním Městě, kde mě čekala mamka s miskou bramboračky a tichým objetím.

Celý život jsem slýchala, že musím být lepší, abych něco dokázala. Táta dělal ve fabrice na směny, mamka uklízela v nemocnici. Nikdy jsme neměli moc peněz, ale lásky bylo doma dost. Jenže když jsem začala chodit s Tomášem, studentem práv z dobře situované rodiny, najednou to nestačilo. Jeho rodiče mě pozvali na večeři – prý abychom se poznali. Ve skutečnosti mě chtěli jen zhodnotit. „A co dělají tvoji rodiče?“ ptala se paní Novotná s úsměvem, který byl ostřejší než nůž na steak. Když jsem odpověděla, v jejích očích se mihlo něco jako zklamání.

Tomáš byl jiný. Miloval mě pro to, jaká jsem byla – pro můj smích, pro to, jak jsem mu nosila kávu do postele a jak jsem ho dokázala rozesmát i v nejhorších dnech. Plánovali jsme společnou budoucnost. Snívali jsme o malém bytě někde v Nuslích, o víkendech na chalupě u jeho babičky v Orlických horách. Jenže jeho rodiče měli jiné plány.

Jednoho večera mi Tomáš zavolal. „Musíme si promluvit,“ řekl tiše. Sešli jsme se v parku pod lampou, kde jsme si poprvé dali pusu. „Lucie, máma s tátou… Oni mi řekli, že jestli s tebou zůstanu, přestanou mě podporovat na škole. Prý bych měl najít někoho… vhodnějšího.“

„A co chceš ty?“ zeptala jsem se se slzami v očích.

„Já nevím,“ zašeptal a já poprvé viděla, jak je slabý. „Nechci tě ztratit, ale bojím se…“

V tu chvíli jsem pochopila, že jeho láska není dost silná na to, aby bojoval proti předsudkům své rodiny. Odešla jsem bez rozloučení. Doma jsem brečela do polštáře a mamka mě hladila po vlasech. „Lucinko, nejsi o nic horší než oni. Jen mají jiný svět.“

Měsíce plynuly a já se snažila zapomenout. Pracovala jsem jako servírka v kavárně na I.P. Pavlova a večer studovala dálkově pedagogiku. Občas jsem Tomáše potkala ve městě – vždycky spěchal, oblečený v drahém kabátu, s mobilem u ucha. Nikdy už jsme spolu nemluvili.

Jednoho dne přišla do kavárny paní Novotná. Sedla si ke stolu a objednala si cappuccino. Poznala mě okamžitě.

„Lucie…“ začala váhavě. „Chtěla bych vám něco říct.“

Posadila jsem se naproti ní a čekala.

„Tomáš není šťastný,“ řekla tiše. „Má práci v advokátní kanceláři, má všechno… ale doma je prázdno.“

„To mě mrzí,“ odpověděla jsem upřímně.

„Možná jsme udělali chybu,“ přiznala a v očích se jí zaleskly slzy. „Ale už to nejde vrátit.“

Když odešla, cítila jsem zvláštní klid. Uvědomila jsem si, že už nepotřebuji jejich uznání ani Tomášovu lásku k tomu, abych byla šťastná.

Za pár let jsem dokončila školu a začala učit na základce v Modřanech. Děti mě milovaly pro moji trpělivost a smysl pro humor. Mamka byla pyšná a táta mi jednou řekl: „Jsi naše nejlepší holka.“

Jednoho dne mi přišel dopis od Tomáše. Psal, že se oženil s dívkou ze „správné“ rodiny, ale že na mě nikdy nezapomněl. Přiložil fotku svého syna – měl oči jako on.

Zavřela jsem dopis a usmála se. Už mě nebolelo srdce. Našla jsem sílu v sobě i ve své rodině.

Někdy večer sedím u okna s hrnkem čaje a přemýšlím: Proč lidé soudí podle původu? Kolik lásky už bylo ztraceno kvůli předsudkům? Co byste udělali vy na mém místě?