Nedoceněná dcera: Příběh Natálie Novotné

„Proč jsi zase zapomněla koupit chleba, Natálie? Vždyť jsme ti to říkali už včera!“ křičela máma z kuchyně, zatímco táta jen mlčky seděl u stolu a listoval novinami. Stála jsem v předsíni s taškou v ruce, ztuhlá, s pocitem, že jsem zase selhala. Bylo mi sedmnáct a měla jsem pocit, že každý můj krok je špatně.

Vždycky jsem byla ta, která se musela snažit víc. Moje sestra Klára byla hvězda rodiny – krásná, úspěšná, oblíbená. Když přinesla domů jedničku, slavilo se. Když já přinesla jedničku, bylo to samozřejmé. Když Klára zapomněla koupit chleba, máma se jen usmála: „To nevadí, zlatíčko.“ Když jsem zapomněla já, byl to důvod k hádce.

Jednou večer jsem zaslechla rodiče, jak se hádají v ložnici. „Proč na ni pořád tak tlačíš?“ šeptal táta. „Vždyť je to naše dcera.“ Máma odpověděla ostře: „Možná je naše, ale nikdy nebyla jako Klára. Nikdy.“ Ta slova mě bodla do srdce. Celou noc jsem nespala a přemýšlela, co je se mnou špatně.

Ve škole jsem byla tichá. Kamarádky jsem měla jen dvě – Lenku a Moniku. Vždycky mě zvaly ven, ale já většinou odmítala. Cítila jsem se neviditelná. Učitelé mě měli za vzornou žákyni, ale nikdo si nevšiml, jak moc mě bolí být pořád tou druhou.

Jednoho dne přišla Klára domů s novým přítelem – Honzou. Všichni byli nadšení, máma připravila slavnostní večeři a já měla pocit, že tam vůbec nepatřím. Po večeři jsem šla do svého pokoje a slyšela, jak se smějí v obýváku. Zavřela jsem oči a představovala si, že mám jinou rodinu. Rodinu, kde bych byla vítaná.

Jednoho odpoledne jsem našla v mámině šuplíku starý dopis. Bylo na něm moje jméno a datum mého narození. Otevřela jsem ho a četla: „Milá Natálie, doufám, že ti bude v životě lépe než mně…“ Dopis byl od ženy jménem Alena Novotná. Srdce mi bušilo až v krku. Kdo je Alena? Proč mi píše? S dopisem v ruce jsem běžela za mámou.

„Kdo je Alena Novotná?“ zeptala jsem se rozechvěle. Máma zbledla a chvíli mlčela. Pak si sedla ke stolu a řekla: „To byla tvoje teta…“ Ale já poznala, že lže. Táta přišel do kuchyně a viděl dopis v mých rukou. „Natálie… my jsme ti nikdy nechtěli ublížit,“ začal opatrně.

Celý večer jsme seděli u stolu a rodiče mi konečně řekli pravdu – Alena byla má biologická matka, která zemřela krátce po mém narození. Moje současná máma byla její sestra a vzala si mě k sobě. V tu chvíli mi hlavou proběhlo tisíc myšlenek – proč mi to nikdy neřekli? Proč mě nikdy nepřijali jako vlastní?

„Chtěla jsem tě milovat jako svou,“ řekla máma tiše. „Ale vždycky jsem měla pocit, že tě zrazuju…“ Táta mě objal a poprvé za dlouhou dobu jsem cítila jeho teplo.

Následující týdny byly plné napětí. Klára se mnou skoro nemluvila – prý jí to bylo divné. Ve škole jsem byla ještě uzavřenější než dřív. Lenka i Monika si všimly, že se něco děje.

„Natálko, co se děje?“ ptala se Lenka jedno odpoledne na lavičce v parku.

„Zjistila jsem, že nejsem dcera svých rodičů…“ vyhrkla jsem a rozplakala se.

Objaly mě a Monika řekla: „Rodina není jenom o krvi.“

Doma to ale bylo jiné. Máma se snažila být milejší, ale mezi námi viselo něco nevyřčeného. Táta byl laskavější než kdy dřív a často se mnou chodil na procházky do lesa.

Jednou večer přišla máma do mého pokoje a sedla si ke mně na postel.

„Natálie, vím, že jsme ti ublížili,“ začala tiše. „Ale chci to napravit. Dej mi šanci.“

Podívala jsem se jí do očí a poprvé viděla strach – strach, že mě ztratí.

Začaly jsme spolu trávit víc času – pekly jsme koláče, chodily na trhy na Jiřáku, smály se nad starými fotkami. Pomalu jsme si k sobě hledaly cestu.

Klára ale zůstávala chladná. Jednou večer jsme se pohádaly.

„Vždycky jsi byla ta chudinka! Všichni tě litují!“ vyčetla mi.

„Já o žádné lítosti nestojím! Jen chci být součástí rodiny!“ vykřikla jsem.

Klára odešla z domu na kolej a já zůstala s mámou a tátou sama.

Časem jsem pochopila, že rodina není dokonalá a že někdy musíme odpustit i to, co bolí nejvíc. Máma mi jednou řekla: „Jsi moje dcera, i když nejsi z mé krve.“

Dnes je mi dvacet pět let a mám vlastní byt v Praze. S mámou i tátou se vídám často a Klára už také občas přijde na návštěvu. Někdy si říkám – kdybych tenkrát nenašla ten dopis, žila bych dál ve lži? A opravdu někdy člověk získá uznání, po kterém celý život touží?