Nečekaný zeť: Cesta k přijetí v české rodině

„Tohle není muž pro naši Klárku!“ ozvalo se z kuchyně tak hlasitě, že jsem málem upustil hrnek s čajem. Seděl jsem v obýváku u Kláry, když její maminka Jana vtrhla do místnosti s výrazem, který by dokázal rozpustit i led na Sázavě v lednu. Klára se na mě omluvně podívala, ale já věděl, že tohle není poprvé, co její máma něco takového řekla. Vlastně jsem měl pocit, že to slyším pokaždé, když přijdu na návštěvu.

„Mami, prosím tě, nech toho,“ snažila se Klára zachránit situaci. „Martin je fajn. Pracuje, stará se o mě…“

„Pracuje? Jezdí s kamionem po Evropě a doma sedí u počítače! To je práce? To je život?“ Jana si založila ruce na prsou a já cítil, jak mi rudnou uši. V duchu jsem si přehrával všechny ty chvíle, kdy jsem se snažil být milý, pomáhal s nákupem nebo opravoval kapající kohoutek. Ale nic z toho nestačilo.

Byl jsem outsider. Vždycky jsem byl. Už na základce jsem byl ten kluk, co radši seděl u počítače než na hřišti. Kamarádi mi říkali „ajťák“, i když jsem nikdy nic pořádného nenaprogramoval. Když jsem si našel práci řidiče kamionu, byl jsem rád – svoboda, klid, žádné drby v kanceláři. Jenže teď jsem stál tváří v tvář ženě, která mě soudila podle povolání a koníčků.

Klára byla jiná. Nikdy jí nevadilo, že nejsem právník nebo doktor. Smála se mým vtipům, i když byly trapné. Když jsem přijel po týdnu na cestách domů, čekala na mě s večeří a úsměvem. Ale její máma… ta mě viděla jen jako chlapa s volantem a joystickem.

Jednou večer jsme seděli s Klárou u televize a ona najednou řekla: „Víš, že mamka chce, abychom se rozešli?“ Podíval jsem se na ni a viděl slzy v jejích očích. „Říká mi, že si zasloužím víc. Že bych měla někoho s jistotou…“

„A co chceš ty?“ zeptal jsem se tiše.

„Chci tebe,“ odpověděla bez váhání.

V tu chvíli jsem věděl, že za to musím bojovat. Nejen za sebe, ale hlavně za ni.

Začal jsem trávit víc času s její rodinou. Pomáhal jsem jejímu tátovi Pavlovi opravovat auto, i když jsem tomu moc nerozuměl. S její mladší sestrou Terezou jsem chodil venčit psa. Snažil jsem se ukázat Janě, že nejsem jen „ten kamioňák“. Ale ona byla neoblomná.

Jednoho dne přišla rána – Pavel dostal infarkt. Všechno šlo stranou. Najednou jsme byli všichni v nemocnici, drželi se za ruce a modlili se, aby to dobře dopadlo. Byl jsem tam pro Kláru i pro její mámu. Vozil jsem je do nemocnice, vařil večeře, staral se o Terezu.

Když se Pavel začal zotavovat, Jana ke mně poprvé přišla a poděkovala mi. „Nevím, co bychom bez tebe dělali,“ řekla tiše. Bylo to poprvé, co mě neoslovila jménem „ten tvůj“.

Čas plynul a já cítil, jak se něco mění. Už to nebyly jen výčitky a podezřívavé pohledy. Jednou mě Jana dokonce pozvala na kafe – jen mě! Povídali jsme si o životě, o tom, jaké to je být pořád na cestách. Přiznala mi, že měla strach – strach o Kláru, že ji opustím nebo že ji nebude mít kdo chránit.

„Ale ty jsi tu byl vždycky,“ řekla nakonec.

Začali jsme spolu vycházet lépe. Dokonce jsme jednou všichni společně hráli deskovky – já, Klára, Jana i Tereza. Smáli jsme se a hádali o pravidla jako normální rodina.

Ale nebylo to bez problémů. Když jsem jednou přišel domů dřív z cesty a našel Kláru uplakanou v kuchyni, věděl jsem, že něco není v pořádku.

„Mamka mi zase říkala, že bych si měla najít někoho lepšího…“ vzlykala.

Objal jsem ji a slíbil jí: „Nikdy tě neopustím.“

Ten večer jsem šel za Janou. „Paní Jano,“ začal jsem opatrně, „vím, že nejsem ideální zeť. Ale miluju vaši dceru a udělám pro ni všechno.“

Dlouho mlčela. Pak řekla: „Já vím. Jen… mám strach.“

„Já taky,“ přiznal jsem poprvé nahlas.

Od té doby už to bylo lepší. Jana mi začala věřit. Dokonce mi jednou dala klíče od domu – prý kdyby bylo potřeba něco opravit.

Dnes už jsme rodina. Pavel je zpátky doma a zdravý. Tereza chodí na gympl a občas mi píše o radu s matikou. Jana mi občas zavolá jen tak – prý jestli nechci přijít na svíčkovou.

Někdy si říkám: Proč je tak těžké přijmout někoho jiného? Proč máme tolik předsudků? A opravdu záleží na tom, co člověk dělá nebo jaké má koníčky – když má dobré srdce?

Co si o tom myslíte vy? Máte podobnou zkušenost?