Návrat domů: Mezi pravdou a tichem
„Mami, já už to dál nevydržím!“ vyhrkla jsem mezi dveřmi, zatímco mi z očí tekly slzy a v ruce jsem svírala klíče od bytu, který už pro mě nebyl domovem. Mamka mě objala tak pevně, až jsem měla pocit, že se mi rozpadnu v náručí. Táta stál opodál, mlčky, s rukama v kapsách, a jeho pohled říkal všechno: bolest, zklamání i otázky, na které jsem neměla odpovědi.
Bylo pondělí večer a já stála na chodbě paneláku v Líšni, kde jsem vyrůstala. Všechno mi připadalo menší, než si pamatuju. Všude vonělo po guláši a starých knihách. „Co se stalo, Marti?“ zeptala se mamka tiše, když jsme seděly v kuchyni u stolu. Mlčela jsem. V hlavě mi hučelo a žaludek se mi svíral nejen z nervů, ale i z ranní nevolnosti, kterou jsem zatím tajila.
„Petr… měl jinou,“ zašeptala jsem nakonec. Táta sevřel rty do tenké čáry a mamka mi položila ruku na rameno. „To je hajzl,“ procedil táta skrz zuby. „Ale hlavně že jsi doma.“
Doma? Cítila jsem se jako cizinec ve vlastním životě. Všechno bylo najednou rozbité – manželství, důvěra, budoucnost. A já měla v sobě ještě jedno tajemství: byla jsem znovu těhotná. O tom ale nevěděl nikdo. Ani Petr, ani rodiče.
Noci byly nejhorší. Ležela jsem na staré posteli v dětském pokoji mezi plakáty kapely Chinaski a fotkami ze střední školy a přemýšlela, co bude dál. Petr mi psal zprávy: „Marti, vrať se domů. Omlouvám se. Byla to chyba.“ Ale já věděla, že to nebyla jen chyba – byla to rána do zad.
Jedno ráno mě mamka našla v kuchyni s hlavou položenou na stole. „Musíš jíst,“ řekla starostlivě a položila přede mě talíř s rohlíkem a máslem. „Máš kruhy pod očima.“
„Je mi špatně,“ zamumlala jsem.
„Jsi nemocná?“ ptala se mamka a já cítila její pohled na svých zádech.
„Jen unavená,“ zalhala jsem.
Ale únava to nebyla. Bylo to dítě pod srdcem – dítě, které možná nikdy nepozná svého otce.
Jednoho večera přišel za mnou táta do pokoje. Sedl si na kraj postele a chvíli mlčel. „Marti… víš, že tady můžeš být jak dlouho chceš. Ale musíš si ujasnit, co chceš dál.“
„Já nevím,“ zašeptala jsem.
„Petr ti volal,“ pokračoval táta tiše. „Ptal se, jestli jsi v pořádku.“
„A co jsi mu řekl?“
„Že jsi doma a že potřebuješ čas.“
Zavřela jsem oči a snažila se nevnímat slzy, které mi stékaly po tvářích.
Další dny byly jako ve snu. Mamka mě brala na procházky do Mariánského údolí, kde jsme mlčky chodily mezi stromy a já si představovala jiný život – život bez bolesti, bez lží.
Jednou večer přišla mamka do pokoje s hrnkem čaje. „Marti… něco tě trápí víc než Petr. Já tě znám.“
Podívala jsem se jí do očí a poprvé za dlouhou dobu jsem měla chuť říct pravdu. „Mami… já… čekám dítě.“
Mamka ztuhla. Chvíli jen seděla a pak mě objala ještě pevněji než ten první večer. „To zvládneme,“ zašeptala.
Ale zvládnu to? Věděla jsem, že musím Petrovi říct pravdu – kvůli sobě i kvůli dítěti. Ale bála jsem se jeho reakce. Báli jsme se všichni.
Jednoho dne zazvonil zvonek u dveří. Petr stál na prahu s kyticí růží a očima plnýma výčitek i naděje. „Marti… prosím… pojď si promluvit.“
Táta ho pustil dovnitř jen proto, že mamka ho přesvědčila: „Musí si to vyříkat.“
Seděli jsme naproti sobě u stolu, kde jsem ještě před pár dny brečela do polévky.
„Proč jsi to udělal?“ zeptala jsem se tiše.
Petr sklopil oči. „Byl jsem idiot. Myslel jsem… že nám něco chybí. Ale teď vidím, že chybíš jen ty.“
Chtěla jsem mu věřit – aspoň na chvíli. Ale pak jsem si vzpomněla na všechny ty noci, kdy byl pryč, na všechny ty lži.
„Jsem těhotná,“ řekla jsem najednou.
Petr ztuhl. „To… je moje?“
Ta otázka mě bodla do srdce jako nůž.
„Samozřejmě že tvoje!“ vykřikla jsem a rozplakala se.
Petr si dal hlavu do dlaní. „Já nevím, co mám dělat…“
„Já taky ne,“ přiznala jsem poprvé nahlas.
Po tom rozhovoru odešel a já zůstala sedět v kuchyni s rodiči po boku. Mamka mě držela za ruku a táta jen mlčky pokyvoval hlavou.
Dny plynuly a já začala chodit k psycholožce na doporučení mamky. Pomalu jsem sbírala sílu postavit se sama za sebe – nejen kvůli dítěti, ale i kvůli sobě.
Petr mi dál psal zprávy – někdy prosebné, někdy vyčítavé. Ale já už věděla jedno: domov není místo, kde musíš skrývat bolest nebo tajemství.
Možná jednou odpustím – jemu i sobě. Ale teď musím žít pro sebe a pro dítě.
Někdy večer přemýšlím: Co byste udělali vy? Vrátili byste se k někomu, kdo vás zradil? Nebo byste začali znovu – sami?